Mors morsalis... - Články

Čtenáři

Wed, 14 Sep 2011 16:05:28 +0200

Ahojky, před chvílí jsem něco napsala, já vím, ale musím něco dodat.

Zjistila jsem - před nějakou dobou -, že mám dalšího čtenáře! Jsem z toho vážně nadšená, a přestože dva čtenáři se někomu můžou zdát málo, pro mě je to víc než dost! :P

Nový čtenář se jmenuje Durino. A kapitoly povídky "Sledujte mistry!" tedy věnuji i jemu - nemůžu si pomoct :DD

Lavian

Po dlouhé době...

Wed, 14 Sep 2011 15:36:14 +0200

"Víc hlav víc ví," - Dervish Grady, Demonata (Darren Shan). A můj milášek :))

Poslušně hlásím, že jsem opět zde! :D

Ne, vážně, jsem ráda, že jsem se k PC vůbec dostala - na jednom jsou věčně bratříčkové, na druhém mamka a notebook patří taťkovi, takže s tím se můžu rozloučit. Naštěstí je zítra Běh Terryho Foxe (nebo Běh naděje nebo jak se tomu říká dneska) a učit se nebudeme, tím pádem mi mamka milostivě napsala heslo, abych se sem dostala.

A jsem tu :D

Co jsem vlastně chtěla říct krom blábolů nahoře?

Totiž - začala jsem psát další povídku. Děs, co, když vezmu v úvahu, že je to asi dvacátá... ne, netuším, neodvažuju se je počítat :D - a brzy ji sem určitě přidám, jen ještě nevím kdy.

Jistě jste si všimli té nové rubriky - Steve: Firefly. To je on, nejnovější z mých výmyslů, a zatím na něj neklikejte, poněvadž v něm nic není. Omlouvám se, musím to ale nejdřív přepsat do PC :))

Abych tak shrnula, o čem povídka bude. Bude se to odehrávat na Zemi (to tady ještě nebylo), jenže asi tak kolem roku... no, mezi 2500 a 3000 našeho letopočtu. Hezký, viďte? Avšak pokud čekáte nějaké stroje z budoucnosti a podobné věci, musím vás zklamat. Je to v totiž v ošklivém období - po velké katastrofě a ve válce (války mě fakt baví, je to nějaký podezřelý) a moc dobře to tam neklape.

No ale to bych toho prozradila moc, takže se těšte a snad si místo u PC vybojuju co nejdřív!

:))

Lavian

PS: Lidičky, zbožňuju různý hlášky, takže se zřejmě budou objevovat všude :D Kdybyste přišli na nějakou moc pěknou, můžete mi, prosím, napsat? Díkys :D

3. Opět zde, tak jedem / Jaká noc, takovej den - blbej 2/2

Wed, 31 Aug 2011 12:20:04 +0200

Druhá část. Ten blog je omezenej, mě to teda vůbec nebaví...

"Leslie! Leslie!" volal na mě známej, příjemněj, ale trochu ochraptělej hlas. Ve skutečnosti byl určitě hlasitej, jenže v mým mozku se zdál být zastřenej, skoro jsem ho neslyšela.
Ucítila jsem další štípnutí na tváři a než se odhodlala kompletně zapojit všecky nervy a zapnout proud myšlenek, poslouchala jsem okolí.
"Víš moc dobře, že tenhle oddíl teďka nemáš mít!"
"To ani ty ne! Ten skrček tady neni a ty se do toho nepleť!"
"Vysvětli mi, co se tady stalo! Nebo když tu byla před lety! Cos jí udě-" Plesknutí - zvuk, kterej se ozve, když někdo někomu vrazí pořádnou facku.
"Sklapni!" Hrubej hlas... Bojechtivej a krutej...
Ywstel!
Zamotala se mi hlava. Najednou jsme padala, padala do strašný temný hloubky.
"Zuyo!" zaječela jsem. Zaslechla jsem dutou ránu, obdivné vzdychy a zavýsknutí. Držela jsem se za hlavu, což jsem si plně uvědomila až za ňákou dobu, a zjevně jsem klečela na zemi. Odvážila jsem se otevřít oči a spatřila jsem Ywstela ležícího v bezvědomí dva metry přede mnou. Ohromeně jsem pootevřela pusu.
"Leslie, Leslie! Slyšíš mě? Leslie?" Vedoucí mi položila dlaň na čelo.
"Zuyo...," vypravila jsem ze sebe tónem, kterej odpovídal mýmu výrazu. "Tys... tys ho složila."
"Ano," přitakala Zuya bez jakýhokoli zájmu. "Co se stalo, Leslie? Ostatní říkají, že na tebe jen křičel, ale Ywstel řve na všechny. Minules to přece zvládala. Co ti udělal?" Podívala jsem se za sebe, na půlkruh ostatních dorostenců z mýho oddílu. Dívali se na mě zvědavě i bezvýrazně, zmateně a zamračeně. Objala jsem si rukama kolena a položila na ně bradu.
"Nemůžu vám to říct...," zašeptala jsem. Mohl by si mě pak najít a zabít mě, ublížit mi ještě víc.
"Leslie!" vykřikl jinej hlas. Prudce jsem vzhlédla.
"Zuyo, co sakra...? Co ten hajz... co proved?" vrčel Rylaf a při pohledu na "uspaného" Ywstela se usmál tak nějak uspokojeně.
"To nevím. Leslie, pojď se mnou, jestli mi máš co číct. Máš, že ano?" Zuya podezřívavě zúžila zelenomodrý oči. Chvilku jsem o tom přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, co horšího se mi může stát? A se Zuyinou pomocí se zvedla.
"Ukážu vám to," pípla jsem. Zuya mírně svraštila obočí, poté sroze rozkázala oddílu, že se má přesunout na okruh a běhat, dokud nepřijde (a ne že bude někdo podvádět!), a vedla mě dovnitř. Všimla jsem si Rylafa jdoucího za náma.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, vymanila se ze Zuyina sevření a přistoupila k němu. "Nebudu před tebou stát nahá, jasný?" prohlásila jsem. "Uvidí to jenom Zuya." Rylaf překvapeně (malilinko šokovaně) zamrkal a tázavě pohlédl na Zuyu, která pobaveně kejvla k odcházejícímu oddílu. Zasalutoval a odklusal.

"Matko Smrti!" vykřikla poděšeně Zuya, když jsem si svlíkla uniformu a ukázala jí zjizvená záda a vzápětí stehna.
"To ti udělal Ywstel?!" vydechla nevěřícně. Tvář se jí tak zkřivila vztekem, že jsem ji ani nepoznala.
"A teď mě asi zabije, protože jsem vám to ukázala," ucedila jsem napjatým, poděšeným hláskem.
"A tvůj otec to neví?"
"Jako kdyby se o mě někdy staral," zamumlala jsem. Obrátila jsem se k Zuye, v obličeji naprosto zoufalá.
"Prosím, Zuyo, nedávejte mě k němu do družstva, prosím!" zakvílela jsem. Zuya na mě vytřeštila oči.
"Po tomhle čekáš, že ho tu necháme?!" okřikla mě. "To snad nemyslíš vážně!"
"Vy-vyhodíte ho?"
"Že váháš," zasyčela a hodila mi zpátky mý věci, který doteďka držela za zádama.

Ven jsem vyšla s ochromujícím pocitem úlevy a víceméně štěstí. Vyhodí Ywstela! Panebože, proč jsem jim to neřekla dřív?! Chovala jsem se pitomě - nikdy by mi nemohl ublížit, když tu mám ostatní vedoucí! Ach, proč mu to teda prošlo minule?
Zuya rázně kráčela ke skandujícímu hloučku mladistvých - já se pomalu ploužila za ní se založenýma rukama - a výhružně se mračila. Nato jsem si uvědomila, co všichni skandují, a vystřelila k nim.
"Ry-laf! Ry-laf! Ry-laf!"
"Hej!" křikla jsem na ně, oči mi musely svítit. Každopádně se Ywstel - s největší pravděpodobností... co by tam jinak dělali, no? - probral.
Měla jsem pravdu. Byl víc než vzhůru. Zuřil. A nad ním stál Rylaf a nepřestával mu zasazovat rány.
"Parchante!" prskla jsem staršímu vedoucímu do zkrvaveného ksichtu. Ohnal se po mně, ale zlatej Rylaf ho pozoruhodně rychle zadržel... a "uspal". Chtěl mu sice vrazit ještě jednu, jenže na jeho krví potřísněné pěsti se objevily ženský prsty.
"Zdar, Zu," usmál se, z jakéhosi nepochopitelného důvodu měl on i Zuya v očích slzy. Zmateně jsem sledovala, jak se Rylaf zvedá a ustupuje od Ywstela (byl mrtvej?) a Zuya mu davá paži kolem ramen.
"Rozchod! Všichni dovnitř a budete tam, dokud nepřijdem!" vyštěkla na přihlížející a ti se poslušně - a udiveně - odebrali do šedozeleně natřený budovy. Viděli jsme někdy Zuyu, jak... Tohle nešlo. To prostě ani nebylo možný.
"Zu!" vykřikl nadmíru překvapeně šéf (vedoucí velí nám, vedoucím velí šéf) a rozběhl se k nám. "Rylafe, pro matku Smrt, cos to provedl?" vyhrkl a s pootevřenou pusou zíral na Ywstela. Šéf Reyg(har) je tady nejstarší, nejvyšší, nejsilnější, nezjizvenější (krom mě) a povětšinou taky největší tvrďák. Hlavu si kdysi sežehnul plamenem, takže nemá ani vousy, vlasy či podobný věci, a jinak je to správnej chlap, co naučí.
I když dost krutým způsobem.
Ehm.
"Postaral se o pana Sadistu," procedila jsem skrze zuby a dostala hroznou chuť si do bývalýho vedoucího kopnout.
"Řek jsem jasně," začal rozzlobeně šéfik Reyg, "že jestliže se neprokáže žádné obvinění vůči-"
"Už jsme ho prokázali," odsekla Zuya. Šlehl po ní pohledem. "Leslie, byla bys tak hodná a vyhrnula si nohavice?" požádala mě. Zdráhavě a neochotně jsem poslechla a pomalu rolovala okraje až téměř ke slabinám. Téměř.
"Ach, matko Smrti," zašeptal šéf. "Shrň si to zas dolů."
"Zbičoval ji, Reygu. Měls vidět její záda."
"I záda...?"
"Hlavně záda. Má tam děsný jizvy, od krku až ke kříži." Mimoděk jsem za krkem nahmatala jednu obzvlášť dlouhou ránu a přejela po vystouplý kůži roztřesenými prsty.
"Je mi špatně," hlesla jsem. Cítila jsem se unavená, zmožená a hlava se mi motala - přitom jsem dneska neudělala ani cvik.
"Jak špatně?" zeptala se Zuya. Rylaf byl v obličeji bezmála skoro tak bílej jak jeho vlasy. Rukama si opakovaně vjížděl do vlasů, nepřítomně těkal fialkovýma očima ode mě k Ywstelovi a obráceně a rty se mu rychle pohybovaly.
"Rylafe?" vyhrkla jsem v obavách. Zavrtěl hlavou a ucouvl, pořád si mumlal něco nesrozumitelnýho.
"Rylafe, co se děje?" zajímala se Zuya a soustředěně sledovala jeho rty. "Chránit? Vždycky? Trest?" S každým dalším vysloveným slovem se naše jediná ženská vedoucí zatvářila ještě nechápavěji. "O čem to mluvíš, Rylafe? Kdo je Thane?"
"Mlč..." zašeptal se zavřenýma očima.
"Rylafe..."
"Mlč."
"Odpověz mi."
"Mlč! Buď zticha!" zaryčel a zlomil se v pase. Z očí mu tryskaly krvavý slzy.
"Matko Smrti, co se to děje?" koktala Zuya. Nedokázala jsem než nečinně přihlížet. Rylaf vykřikl. Obklopil ho oheň. Modrý, jiskřivý oheň.
"Rylafe!" Totálně mě to vyděsilo. Vyvalila jsem oči. Ale Rylaf nehořel. Spíš se zdálo, že se zklidňuje.
"Ledové světlo," špitl šéf. Z toho vyplývá...?
Já to nechápu.

Vala

Musela jsem v tom autě usnout. Jo. Stoprocentně jsem usnula, protože se mi zdála hnusná noční můra. Nejhorší na tom bylo, že jsem v ní nikde nebyla. Byla to cizí noční můra.

Jdu po dláždění, ale něco mi říká, že bych po něm jít neměla. Zabočím do vedlejší ulice, i když tuším, že mě čeká něco strašnýho. Kolem sebe mám jenom těla. Mrtvá těla, šedivá a některá zkrvavená či zuhelnatělá. Jsem příliš vyděšená na to, abych se rozbrečela.
Je děsivý ticho. Nic se nehejbe.
Jdu dál, ale neměla bych.
"Vrať se. Thane, vrať se. Musíš se vrátit," šeptá mi nějakej hlas, slabej, skoro ho neslyším a stejně ho neposlechnu. Akorát mě vyděsí ještě víc a já se rozběhnu.
"Prosím. Vrať se..." Hlas se vytrácí.
Volám. Nevím koho. Neznám ta jména a přitom jsem je slyšela už tolikrát.
Zaslechnu pláč. Vydám se k němu, pořád stejně vystrašená. V hrůze ztuhnu, ty malý věci sebou zmítaj, ale vzápětí mi dojde, že to jsou děti. Miminka, dvě malý holčičky, jedna jako druhá. Neznám je, z těch živejch bytostí jde hrůza.
Jenomže já je musím chránit. Všechny jsem je měla chránit. Ne, já ne. Někdo, koho jsem měla ráda měl ty lidi ochránit.
Když po těch dvou natáhnu ruku, svět se zatočí.
Hoří. Všude.
Ze zvláštního pohledu, jakoby zeshora, sleduju křičící lidi, pobíhající sem tam, snažící se zachránit, přestože se jim to nemůže podařit.
Je mi hrozně.
Ale nedokážu tomu zabránit.
Otevřu oči a vidím ji. Tváří se nešťastně. Dostala za úkol je chránit, jenže selhala.
Shoří. Vím, že shoří. Stane se to každému, kdo se o svůj lid nedovede postarat.

Zalapala jsem po dechu.
"Mami?" vydechla jsem.
"V pořádku? Muselo se ti zdát něco ošklivého, hrozně jsi sebou škubala," prohlásila mamka.
"Mami, jak vypadá Patronia Awarhu?" zeptala jsem se a polkla. Takhle zmatená jsem nebyla ani nepamatuju.
"Shaaleyn? Nádherně," usmála se mamka a předjela další dvě auta. Při pohledu na ukazatele rychlosti jsem šokovaně zadržela dech, avšak ani jsem necekla.
"Tak to nemyslím. Jaký má vlasy a oči?"
"Vlasy... nevím, asi růžové. A oči," mamka si odfrkla. "To nikdo nikdy neví. Jednou je má šedé, jednou světle zelené, jindy bledě modré. Proč se ptáš?"
"Jen tak." Takže to nebyla Patronia Awarhu. No, možná jo, jenom ne ta nynější.
"Mami," ptala jsem se dál, "a měl Awarh před Shaaleyn ještě nějakou jinou Patroniu?"
"Ovšem. Gray." Mamce z tváře zmizel úsměv. "Ta shořela." Víc neřekla a mně připadalo nemístný se ptát, co přesně to znamená. Věděla jsem to z tý noční můry, tam se mi to však zdálo strašně zmatený.
Něco jsem ucítila. Někoho.
Jsi tam? Hlesla jsem.
Bohužel, pronesl trpitelsky.
Je ti dobře? Zarazil se.
Em... Jo. Jasně. Je mi skvěle.
Smůla.
Co?
Není ti dobře a rozhodně ne skvěle.
Fajn, je mi mizerně. No a co? Je mi líto, jestli se tak cítíš taky.
Ani ne. A... Nic, já jen... Máš zajímavý noční můry. Skoro na vlastní kůži jsem cítila, jak ztuhl.
Ach jo. To nebyla noční můra, Valo. Mrzí mě, žes tam musela být se mnou.
Takže byla tvoje? Uf.
Uf? zasmál se.
Bylo to divný, víš?
Jo.
Tys znal Gray?
Gray? Ty myslíš, že to byla Gray?
A ne?
Já nevím. Už dlouho jsem to neviděl.
Zdává se ti to často?
Nezdává. Přehrává mi minulost.
Po zádech mi přeběhl mráz.
Když mamka zabrzdila před branou do Hallya, polekaně jsem nadskočila.

A/N: Tadá! Psaní tohohle mi moc nezabere. Ta povídka mě hrozně baví.

3. Opět zde, tak jedem / Jaká noc, takovej den - blbej 1/2

Wed, 31 Aug 2011 12:12:32 +0200

Tak je tu další kapitola - jsem celkem rychlá, což? Píšu tak nějak střídavě, donedávna jsem psala do prvního blogu, ale teďka mi došla inspirace k HP povídkám, a tak jsem se rozhodla pro jinou. Vlastní.

3) Opět zde, tak jedem / Jaká noc, takovej den - blbej

Vala

"Miláčku, měla bys jíst," naléhala na mě mamka. Nedotkla jsem se ani předkrmu, ani hlavního chodu vegetariánský večeře, na kterou jsem momentálně otráveně koukala. Nejsem vegetarián, to zaprvý, a zadruhý...
"Mami. Já nemám hlad." Vážně ne.
"Ale potřebuješ jíst."
"Nepotřebuju." A za třetí - chyběl mi hlásek, kterej si mimochodem a bez rozloučení zmizel před pár hodinama. On mi chyběl. Zrovna jsem začínala věřit, že existuje, že jsem si Ho nevymyslela a nejsem blázen. A On si zmizí. Řekni mi, matko Smrti, je tohleto fér?!
"Půjdu si lehnout," řekla jsem a nedívala se na mamku. Beztak jsem věděla do detailů, jak se tvářila. Obočí stažený, mezi ním hluboká vráska, lesknoucí se oči a mírně našpulená pusa. Aneb starostlivej výraz. Nic zajímavýho.
Vstala jsem od kulatého stolu v části apartmá, kterou jsme pokřtili "jídelna", a zavřela se v té části apartmá, která se oficiálně - a pouze dočasně - stala mým pokojem. Plácla jsem sebou na postel a do očí mi vhrkly slzy. Kdybych mamce řekla něco z toho, co jsem zažila v posledních pár dnech, rozhodně by mi nevěřila. Šoupla by mě do ňákýho ústavu, například do Essy v Olledě. Essa je prvotřídní ústav pro duševně chorý, jo, ale vypadá děsně. Vím to, protože se mamce podařilo dotáhnout tam Brydea. Jednou. Poprvý.
A naposled.
Skončila bych podobně. Taky je možnost, že by ani zdánlivě nevnímala, co říkám. A po ňáký chvíli by se ke mně otočila a začala si stěžovat, jak strašně jsem hubená (nejsem!).
Poslyš, vážně bys potřebovala trochu přibrat, jinak si tě ani nevšimnou, jak budeš průhledná. Ztuhla jsem v půli cesty ke spánku, brada mi poklesla a vyvalila jsem oči na bledě modrý strop.
No vážně, ani Bryde tě neuvidí, dodal významně.
Jsi zpátky! vyjekla jsem, aniž bych se jakýmkoli způsobem snažila zakrejt nadšení. Kam jsi zmizel?! Vyštěkla jsem vzápětí o něco zuřivěji.
Promiň. Nemoh jsem za to. Hele a nedělej si ze mě legraci.
Legraci? A co se stalo?
Dobře vím, že mě zrovna nemusíš. Tak nedělej, jak seš nadšená. Co se stalo?! Nic moc, trošku jsem se porval, no. Já se biju s magorama každej den. Nic moc, pokud tě praští do hlavy a upadneš do bezvědomí. To bylo to moje "zmizení", jaks to řekla.
Aha. A jsi v pohodě?
Jasně.
A nedělám si legraci.
Ha. Ha. Chyběl jsem ti? Široce jsem se usmála, oči mi slzely štěstím. (To bylo divný - dyť Ho sakra neznám, nidky jsem Ho neviděla, tak jak se mi po Něm mohlo stýskat?!)
Tak... nějak. Nechápu to. V životě jsem tě nepotkala, neviděla, akorát tě slyším. Nebo co.
Chm. Znělo to pobaveně. No vidíš. Já tě taky v životě nepotkal a přitom přesně vím, jak vypadáš. Já za to ale nemůžu. Můžou za to tvoji rodiče a moji rodiče. I za to, že spolu můžem takhle komunikovat.
Ehe? To je sice všecko moc hezký, ale absolutně nepochopitelný. Tak moji rodiče, jo?
Ach jo. Ano, rodiče. Přesněji řečeno tvoje matka. Víš, odkud je?
Z Klonnu?
Jejda. Nemyslím ty lidi, co tě vychovávaj. Myslím tvý pravý rodiče.
Pravý?! vykřikla jsem.
Uklidni se, Valo. Zná i mý jméno?!! Jo. Říkám, uklidni se, ať ti to můžu vysvětlit.
Užs to jednou říkal! Tenkrát... a řeks mi taky Diligoa, mimochodem, ušklíbla jsem se.
Jo, řek. To je fuk. To teď řešit nebudem. Jde o to -
Nebudem?! To teda jo! Budem řešit úplně všechno! Kromě mejch rodičů! Protože já mám pravý rodiče! Žádný "lidi, co tě vychovávaj", ale moji rodiče! Slyšels?
Jenže...
Co? vydechla jsem. Věřili byste, že řvaní v duchu je vyčerpávající?
Už mlčím. Nic. Zapomeň na to.
S radostí. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a při posledním výdechu zavřela oči. Nechtěla jsem na něj řvát... původně.
Bolela mě hlava a bezdůvodně mi začaly a slzet oči. Ticho trvalo dlouho.
Promiň. Tohle téma nemám moc... v lásce, zamumlala jsem a zívla.
Dobrý.
Mrzí mě, že tě bolí hlava. Musí to bolet sakra hodně.
Chm. No super. Takže ty to cítíš taky?
Trošku. Divný, co?
Blbý. Hodně.
Jak to?
Nejdřív ti řeknu, že mívám tendence myslet vždycky na to nejhorší. Blbý, protože pokud cítíš, jak mě bolí hlava... co bys cítila, kdyby mě někdo zabil? To mi vyrazilo dech. Zalapala jsem po něm a posadila se.
Chceš říct... že bych mohla zemřít... s tebou? Tebe chce někdo zabít?!
Ne a ne. Jen by to mohlo docela bolet.
Změníme tém, jo?
Jasně. Bryde.
Hele, ty máš ňákou zvláštní schopnost vybírat zrovna to, o čem se bavit nechci?
Třeba bude rád, že tě vidí...
"To tak," ujelo mi.
"Co jsi říkala? Neslyšela jsem tě," zamračila se mamka, která stála ve dveřích (?!).
Co tam dělá?! Vyhrkla jsem.
"Nic, nic, mami. Co se děje?"
"Rozhodla jsem se, že pojedeme hned teď," prohlásila.
"Cože? Proč? Mami, já se potřebuju vyspat."
"Slyšela jsem..., že válka se přesouvá k hranicím. Jde to od Dochsia. Vojska ho vypálila dneska v noci." Mamce po tvářích stekly dvě osamělý slzy. Tetička Sesh žila v Dochsiu! uvědomila jsem si.
Dochsio?! vyjekl On. Vypálili Dochsio?! Ne! Ne, to ne!
Co? Měls tam někoho? Dlouho jsem čekala na odpověď.
… Tysheu, řekl zdrceně, nešťastně. Nevlastní sestru. Měla přijet se svejma rodičema na pár dní k nám.
Počkej ještě. Kdo ví, jakej pomatenec to mámě vyslepičil.
Mamka se dívala do země a ani si nevšimla mýho mlčení. Normálně pokládala za podezřelou každou chvíli, kdy jsem se odmlčela.
"Mami, odkaď to víš?" zeptala jsem se. Mamka si za zádama rozpojila ruce, v levé měla noviny. Hodila mi je. Srdce se mi na vteřinu zastavilo.
"Dnes kolem čtvrté hodiny ranní," začala jsem a hrdlo se mi sevřelo. On mě určitě jasně slyšel, "prorazila Modrá vojska hradbami u Dochsia a známé město, postavené už před dávnými časy, dosud vytrvale odrážející útok i s jeho třemi sty dvaceti tisíci obyvateli spálila na prach. Okolními městečky a vesnicemi se šíří strach a panika, lidé se stěhují ze svých domovišť na vzdálenější místa, na jih.
Není jisté, kam se Modrá vojska nyní přesunou, ale prozatím vždy směřovala dál na sever, tudíž předpokládáme, že s největší pravděpodobností by se mohla zanedlouho objevit v Cessetu a poté zaútočit na Darylon. Vzhledem k jejich neuvěřitelně rychlému postupu by Darylon mohl padnout ještě dnes..." Odhodila jsem plátek, vyskočila z postele a v rekordním čase jedný minuty si sbalila všechny věci. Únava jako by nikdy neexistovala a rovnou jsem si nacpanej batoh přehodila přes rameno.
"Jedem," zavrčela jsem na mamku a odtáhla ji do jídelny, kde seděla Layla na máminým kufru. Popadla jsem ji do náruče a všechny jsme se vytratily z hotelu. Mamka sedla za volant, otočila klíčky a šlápla na plyn. Pneumatiky se vteřinu protáčely a kvílely a pak naše malý, neschopný, nenápadný zářivě tyrkysový auto vyrazilo vpřed tak rychle, že jsem to ani nepokládala za možný.
"Vzhůru do Hallya!" vykřikla jsem, jako Fussay v tý pohádce, co jsem ji nikdy nečetla, ale Layla o ní pořád žvaní.
Sestřička zavýskla a mamka se usmála. Nepochopitelná nálada, vezmeme-li v potaz, že nedaleko zuří válka, což? No, ono se to nestává zas tak často, tahleta věc. Že jedeme sto padesát kiláků za hodinu po úzkej silnici v naprostým křápu a nikde žádný hlídky.

Leslie

Spala jsem dobře. Spala. Minulý čas, slyšíte? No dobře, lepší by asi bylo "spávala" nebo něco takovýho. Protože noc v hallyjském vojenském zařízení pro výcvik mladejch lidí a dětí starších čtrnácti let a vyšších sto padesáti cenťáků byla děsná. Hezky jsem si spala pod kousavou dekou, z který lítaly chlupy a najednou...
"Crrrrr!!!" Poplach nebo co?! zděsila jsem se a vylítla z postele. Houby poplach. Někdo zabušil na dveře a vzápětí je rozrazil.
"Budíček, Vaše Veličenstvo! Jdete pozdě! Dneska ráno jste bez sprchy!" zaječel ten někdo neznámej a zase vyběh. A kolem mýho pokoje probíhali další lidi, oblečený do maskáčovejch hadrů, s helmama a obtěžkaný zbraněma všemožnejch druhů. Pak jsem v tom šoku zahlídla kohosi s bílýma vlasama. Ten se vrátil a položil ruku na kliku rozevřenejch dveří. Nejdřív chtěl zavřít, ale vzápětí se hrozně rozesmál a podlomila se mu kolena, takže kdyby se nedržel, skončil by na zemi. Jasně, pohled na mě byl prostě boží. Rozcuchaný vlasy, rozespalá, zarudlý oči od nedostatečnýho spánku. Nádhera.
"RYLAFE, VYPADNI!!!" zařvala jsem, protože nic jinýho mě zrovna nenapadlo. Narovnal se, pokusil se o vážnej výraz, zasalutoval a zabouchl dveře. Budíček přestal řinčet.
"Matko Smrti, proč já?!" Napůl spící jsem na sebe něco hodila a až potom si všimla vojenskýho obleku připravenýho na stolku. Zavřela jsem oči. PANEBOŽE!

Pádila jsem světelnou rychlostí. Bohužel to nestačilo.
"Princeznička si zřejmě myslí, že je tady něco víc, že?" spustil hned Ywstel a po prašným povrchu výcvikovýho areálu vykročil ke mně. Proti svý vůli jsem se zachvěla, avšak pevně mu hleděla do očí. Pořád jsem si pamatovala, co mi udělal. A on taky. A věděl, že z něho mám hrůzu.
"Jenomže není!" křikl na mě, až jsem sebou trhla. "tady jsme si všichni rovný, princezničko! A pokavaď budeš chodit pozdě," dramaticky se odmlčel a sjel mě nenávistným pohledem. Když se jeho oči dostaly k mejm stehnům, zlovlně se pousmál, pak se jeho oči opět zabodly do těch mejch. V tu chvíli jsem jistojistě věděla, že to nezvládnu. "Tak tě budou čekat tvrdý tresty!" vyštěkl Bywstel. Dech se mi nebezpečně zrychloval a srdce mi v hrudi silně bušilo. Síla mě opouštěla.
Udělalo se mi špatně - ne, vlastně přímo příšerně. Bezmocně jsem lapala po dechu snažíc se aspoň trochu zvládnout panickou hrůzu z toho... z tý stvůry!
Ywstel se v tom očividně vyžíval. Ale to on vždycky. Nejasně, ve vzdáleném koutku mysli jsem přemítala, jak se takovejm lidem říká...
Začínala se mi klepat kolena a užuž jsem klesala k zemi, naštěstí mě někdo včas podepřel a lehce plesknul do tváře. Musela jsem být bílá jak stěna. Oči se mi samy zavřely.

2. Vítejte v Hallyu! / Co takhle se rozloučit?! 2/2

Mon, 29 Aug 2011 13:39:42 +0200

Nevešlo se to tam celý, tak tady je zbytek.

Vala

Hallyo je fajn, uvidíš.

Ne, pokud tam jedeš za Brydem.

Brydem? Brydem Shelsym? Největším cvokem na světě - i když to vlastně není cvok? Proč bys za ním jezdila?

Třeba... protože je to můj brácha?

Au.

Co je?

Ten šutr, cos s ním teď mrskla do vody.

No?

Tak mě napadlo... Kdybych tam byl, pravděpodobně by trefil mě.

Jo, pravděpodobně jo.

Ještě že tam nejsem.

No jo. A... víš... ono to není až tak pravděpodobný, jako je to stoprocentně jistý. Hodila jsem do jezírka poslední balvan, kterej jsem byla schopná unést (čím větší šutrák, tím větší šplouchanec - když se člověk hodně nudí, není to zas tak špatný) a s povzdychem se zvedla z písečného břehu.

Stejně tam nechci, zamumlala jsem.

To přežiješ. Jdeš do hotelu?

"Jo, jdu do hotelu," konec věty plynule přešel v zívnutí. Včera - po tom mým pádu - jsme se ubytovaly v hotelu Parčík a zejtra se vydáme na zbytek cesty. V noci jsem se pár hodin dohadovala s Ním kvůli totálním kravinám (a jeho identitě) a teďka se mi to vrátilo i s úrokama. Našpulila jsem pusu.

"Ne," změnila jsem názor a lehla si do sluncem vyhřátýho písku, ruce za hlavu. Pokrčila jsem nohy. Víčka mi klesala únavou.

Asi už jsem se na to ptala, nakousla jsem.

Na co?

Na tvý jméno.

Jasně, každou minutu.

Tak proč mi ho neřekneš? Takhle si budu pořád myslet, jakej jsem cvok.

Cvok jsem já.

Co když ty jsi já? A já jsem ty?

To je blbost.

To nevíš.

Vážně?

Usmála jsem se a zamžourala na oranžový paprsky zapadajícího slunce, snažící se sem dostat skrz potrhaný mraky. Ať je z mojí hlavy nebo ne, je skvělej kámoš. Dobře se s Ním povídá. Nebo hádá.

Mám takovou... otázku.

Hm. Očividně Ho to přestávalo bavit.

O to nejde. Jsem taky celkem unavenej, kapiš? Včera - a dneska - ses nehádala sama se sebou.

Aha. Tak nic.

Ne, klidně se zeptej. Rozesmála jsem se.

Já to zapomněla, přiznala jsem.

Ticho. Po tváři mi přelítl stín.

Jsi tam? zeptala jsem se s obavama.

Jo, řekl překvapeně. Co se stalo? Jsi v pohodě? Uvolnila jsem se.

Jo, jsem. Tentokrát jsem mlčela já. Vyděsilo mě, co jsem cítila. Mluvila jsem s ním ani ne třetí den a považovala ho pomalu za neodmyslitelnou součást sebe samé. Nebylo chvilky bez hlásku.

Sakra. Asi jsem fakt magor.

Otravuju tě? ozval se zničehonic.

Ne, odvětila jsem udiveně. Nic neřek. Nejspíš Ho to překvapilo ve stejný míře jako mě. Taky to nechápeš?

Ne že by se mi to nelíbilo. Koneckonců je to lepší než - Nedořekl.

Dál nic. Tlak na temeni se rozplynul. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že tam byl.

Prudce jsem se zvedla.

Hej! Jak mám zavolat někoho, koho ani neznám jménem?!

Jsi tam?! Zpanikařila jsem.

Kam zmizel?

Co se stalo?

Leslie

Gorily mi hezky vybalily věci a pečlivě je naskládaly do ozdobnejch mahagonovejch skříní. Překlad: gorily vzaly moje bágly, vysypaly je na moji postel a hodily to do jediný poličky. Potom se uráčily opustit mou komnatu. Protočila jsem panenky a všecko to zase vyházela. Pak jsem sesbírala oblečení a po jednom je skládala a ukládala na police. První a druhý komínek svršky, třetí a čtvrtý spodky, další hromádka spodní prádlo. Následoval zbytek oblečení, kterej jsem tam prostě hodila tak, aby nebyl vidět. Další věci jako mobil, nabíječka atd. jsem položila na polici nejblíž posteli. Z minula jsem se poučila, že chodit na rozcvičku v šatičkách - jako magor - není ten nejlepší nápad, a tak jsem si s sebou sbalila hlavně tepláky, legíny, kraťasy a podobný pohodlnější hadry.

Povzdychla jsem si a zmučeně se posadila na postel. Upřímně - nikdy jsem nikde nebyla tak pečlivá jako tady, jenže na tomhlenstom místě se to vyžaduje a chodí sem kontroly a nebyla by to ostuda, kdyby na ně největší bordel vybafnul z princezninýho apartmá?

Znova jsem si povzdychla. Na nočním stolku jsem uviděla "rozvrh / denní program". Strašně jsem se bála se tý papírový placky dotknout. Sevřel se mi žaludek. Zavřela jsem oči a ruku pomalu natahovala k desce stolku. Ne... Ne... Ne budíček dřív než v půl sedmý...

Sevřela jsem list papíru v ruce a napjatě si ho přitáhla k sobě. Neochotně jsem pootevřela očko.

Denní program:

6:00 budíček

6:01 - 6:30 ranní hygiena

6:31 - 7:00 rozcvička, snídaně

7:01 - 9:30 ranní program

9:31 - 9:45 svačina

9:46 - 11:59 dopolední program

12:00 - 14:00 oběd, polední klid

14:01 - 16:30 odpolední program

16:31 - 16:45 svačina

16:46 - 18:30 odpolední program

18:31 - 19:00 večeře

19:01 - 20:30 večerní program

20:31 - 21:30 večerní hygiena

21:31 - 21:59 volno

22:00 večerka

"Ne!" Hallyané si potrpí na přesný rozvrhy, je to šílený. Budíček v šest?! Večerka v deset?! Ach bože! A mezitím "programy"! Johó, přivítejte magsyoskou princeznu ve vaší příšerně organizovaný armádě, ať se má čím zabavit na celý dva měsíce! Seděla jsem tam, zuřila, zažívala nutkavou touhu někoho zastřelit vzduchovkou - anebo radši něčím účinějším.

Zaklepání na dveře.

"Madam?" hlesl známej ledovej hlas. A sakra. Nutkání vraždit rázem ustalo.

"Ano?" ucedila jsem zvláštně přeskakujícím tónem. "Ehm, dále," dodala jsem nerozhodně. Obezřetně strčil do dveří, a teprve když se otevřely a nic nespadlo dolů na místo, kde by stál, kdyby vstoupil okamžitě, vešel. Tvář mírně popelavýho odstínu.

"Jak to, žes mě ještě nezažaloval, Rylafe?" zeptala jsem se, břicho mě zabolelo od nervozity. Zhluboka se nadechl. Uhýbal pohledem, ruce za zádama. Měla jsem dojem, že se trochu třese.

"To nemůžu, Vaše Výsosti. A navíc bych neměl šanci," zavrčel.

"Něcos přinesl?" nadhodila jsem, tváře mi zahanbeně hořely. Tenkrát ve dvanácti mi to bylo buřt, hlavně že jsem naštvala dozor.

"No," odkašlal si, "tohle," řekl bezvýrazně a z uctivý vzdálenosti mi věcičku na řetízku podával. Váhavě jsem k velkýmu mosaznýmu klíči od hlavní brány vztáhla ruku. Nato jsem ji nechala opět klesnout na peřinu.

"Bude mě akorát tak pokoušet. A ty mě budeš muset tahat zpátky. Upřímně - pro tebe je děs se ke mně jenom přiblížit." Ostře mě sjel pohledem.

"Vážně?" procedil skrze zuby a udělal krok vpřed. Zachvěl se, ale fialkovýma očima pořád visel na mně a necouvl.

Postavila jsem se.

Uskočil, sklopil pohled.

Tohle bude na dlouho.

"Rylafe... mám nápad," nadhodila jsem. Ztuhl. Tiše jsem se zasmála. "Neboj," zakřenila jsem se, "dej mi ten klíč. A řekni Sangillovi, že Její Výsost si přeje, aby ji měl na starost on." Rylaf se na mě podezřívavě podíval a ve zvláštních fialkových očích se mu zablesklo.

"Nevím, jestli-" začal. Přistoupila jsem těsně k němu. Jeho tělo se napjalo.

"Princezna Leslie," zopakovala jsem, "si přeje, aby jejím dozorcem byl Sangill," a opatrně jsem mu vzala klíč z ruky. Měla jsem dokonce dojem, že se mu na chviličku zvedly koutky. Uculila jsem se.

"Nemusíš mi děkovat." Rylaf se zašklebil: "Díky." Otočil se na podpatku a já ho tím pádem uviděla zezadu. Pohled jsem upírala na temeno jeho hlavy. Měl tam polštářek z obvazu a na něm červenohnědej flíček - krev. Kdybych se mu bejvala pozorněji podívala na čelo, uviděla bych průhlednou lepící pásku, určenou k těmto účelům.

"Cos to prováděl?" ptala jsem se zavřenejch dveří. Rylaf není zrovna ten typ chlapa, co je věčně zapletenej do ňáký rvačky.

Uf. Ale co teda proved?

2. Vítejte v Hallyu! / Co takhle se rozloučit?! 1/2

Mon, 29 Aug 2011 13:38:53 +0200

Další kapitola! Užijte si ji! Ehm... ... někdo...? A víte co? Všechny kapitoly věnuju Ewion!

Protože její hlášky jsou perfektní, téměř dokonalé... Ale nedovolila jsem si je použít v povídce.

Hláška: "Žiješ nebo to jenom předstíráš?"

2) Vítejte v Hallyu! / Co takhle se rozloučit?!

Leslie

Povzdechla jsem si.

"Není to moje vina," odporovala jsem paličatě. "Kdyby ses mi - aspoň jednou denně - trochu věnoval... Dopadlo by to úplně jinak." Papá po mně šlehnul ošklivým pohledem.

"Co já mám s tebou dělat!" zvolal. "Máš skvělou chůvu! Popravdě - mělas jich už spoustu, jenže žádná s tebou nevydržela ani půl roku!"

"Ricy tu byla skoro tři roky!" namítla jsem.

"Ricy je výjimka," odsekl táta. "Taky máš přece hromadu přátel, tak proč pořád otravuješ jenom mě?" Přátel?! Jediný, co na zámku bydlí, jsou Upovídaná Kay a Běhavka Syas.

"Těma kamarádama myslíš Kaylu, která je němá, nebo Syase, kterýmu chybí noha a je mu pět?!" zasyčela jsem a čekala, kdy mi z očí vystřelí blesky. On je po mně metá denodenně, tak snad můžu taky, ne?

"Nestěžuj si!"

"Mamka se mnou byla pořád, ty seš věčně s tou slizkou Synsovou!" zaječela jsem, do očí mi vhrkly slzy, ale před ním jsem nechtěla ukázat jakýkoli slabošství, a tak jsem se k němu jednoduše otočila zády.

"Opovaž se znovu urazit Meltu a uvidíš!" zaječel. "Jestli si myslíš," vrčel nevraživě, "že se z toho Hallya nějak vykroutíš, tak na to zapomeň. Pojedeš tam. A uvažuju o tom, nechat tě tam o pár týdnů déle. Oni se tam o tebe postarají."

"Ne!" rozkřičela jsem se. "Ne, ne, ne, ne!" Vyběhla jsem z obejváku do vstupního sálu, vyklopýtala po schodech nahoru do prvního patra, chvilku se orientovala v dlouhé chodbě a konečně zapadla do svýho pokoje, kterej jsem zamkla na dva západy. Víc to nešlo. Svalila jsem se na postel, zadržovala pláč a tupě civěla na zeď. Nemůže pochopit, z jakýho důvodu se tak hrozně nechci vrátit do Hallya. Vcelku to bylo fajn. Až na... vedoucího mýho oddílu.

Svlíkla jsem si triko, vzala do ruky menší zrcátko a postavila se zády k dvoumetrovýmu zrcadlu. V tom menším jsem mohla zezadu vidět svůj odraz ve větším zrcadle. Po zádech se mi křížem krážem táhly dlouhé, vystouplé, bílé jizvy. Pár jich bylo k vidění i na stehnech, pokud jsem si vzala krátkou sukni či šortky. Teď už to dávno nebolelo, jen ta myšlenka...

Otřásla jsem se.

To neni normální, když se bičujou kadeti, ne? Nemohla jsem to ale nikomu říct... Zabil by mě...

Polkla jsem, odhodila zrcátko a přetáhla si přes hlavu tmavě zelenej svetr. Už mi nebylo do pláče. Já skoro nikdy nebrečím. Stejnak to k ničemu není.

"Leslie!" zavolal na mě táta zezdola. Stáhla jsem rty do úzký čárky a vražedně pohlédla na dveře. "Leslie, přišla paní ministryně, běž ji přivítat!" rozkázal, jako by se před chvílí nic nestalo. Tomu jde nejlíp. Předstírat klid. Možná proto je král. A hluboce toho lituju.

"TRHNI SI NOHOU, KRÁLOVSKÁ VYKOPÁVKO!" chtělo se mi zařvat. To bych si to pěkně zavařila.

"Jo, hned jsem tam!" křikla jsem a další minutu posedávala na posteli. Pak jsem se líně zvedla a doloudala se ke dveřím. Strašně dlouho jsem se potýkala s klíčem. Na schodech by mě předběhl snad i náš pes (nikdy neběhá, a jak se zvedne, nekouká z toho nic dobrýho). Vstupní sál mi připadal strááášně dlouhej.

Velký pokovaný dveře z masivního dřeva starý přibližně stejně s touhle planetou hrozily zřícením se na mě. Ignorovala jsem to - nic novýho - a tak neochotně, jak to jde, jsem otevřela.

"Vítejte-"

"Leslie!" vyjekla nadšeně, zářila jako zelený sluníčko. Abych vysvětlila to "zelený": ona má vždycky takovej divnej nazelenalej odstín. Taky má vyblitě hnědý oči, ne moje oříškový, nos dlouhej a špičatej, do všeho ho strká, a vousy. Jo. Hnusný černý chlupy nad horním rtem. Co na ní táta proboha vidí?!

Ta čarodějnice (soráč všem čarodějnicím, jste nádherný) se na mě vrhla s úmyslem obejmout mě. Zavřela jsem oči a zadržela dech. Dobře jsem věděla, že zadržovat dech je důležitý, obzvlášť v jejím případě. Nikomu bych nepřála ten puch cítit. Nejhorší na tom bylo nevědět, kam táta zahrabal plynový masky.

Potom, co mně rozlámala přinejmenším všechny žebra, se mě začala vyptávat na všechno možný. Vyslechla jsem první dotaz a hned se přisypaly další. Takže jsem prostě mlčela a netvářila se trpitelsky, otráveně, zoufale, zmučeně, kysele či jedovatě. Což byl na mě fakt výkon.

Ach jo. Bejt královskýho rodu je taková potupa...

Vala

"Tak jsme v polovině," prohlásila mamka a zaparkovala na velkým parkovišti v Garylonu. Garylon je menší město před hranicema oddělujícíma Klonn, odkud jedem a kde jsem se narodila, a Awarhe - tam je Hallyo, hlavní město Awarhu.

"Jasně, skvělý," odtušila jsem a protáhla se rozvrzanýma, neotevíratelnýma dveřma našeho nenápadnýho, zářivě tyrkysovýho auta. Musíme jezdit takovou kraksnou? Máme velkej barák a letní sídlo a dost peněz, ale koupit si pořádně rychlý a elegantnější auto je zhola nemožný. (Můj názor, sestavenej na základě máminejch výmluvnejch argumentů.)

Nedivím se ti. Ten vůz je příšernej.

VYPADNI! Tímhle způsobem jsem na Něj řvala už... ňákou dobu. Dostal i svý jméno - On s velkým Ó.

Nechápu tě, podotkl zamyšleně.

JÁ TEBE TAKY NE! Proč mi to děláš, hm?!

"Valo, přestaň být naštvaná, i když nevím, kvůli čemu bys měla být (pokud tě pořád neštve to Hallyo), a pojď mi pomoct s Laylou, neunesu ji," houkla na mě mamka. Moje rozčilení s ní ani s cestou Hallya nemělo společnýho absolutně nic. A návštěva Brydea mi od jistýho momentu v mým životě byla ukradená.

Jo, je evidentní, kdo tě vlastně štve. Počkej, teď jsem to zapomněl. ... Aha - já!

Varuju tě...

Nemůžeš mě vyhnat. Není jak.

Já na to přijdu.

Jó?

Tím si buď jistej.

Vzala jsem svoji malou sestřičku, doteď spící na zadním sedadle, do náruče a přibouchla dveře. Je jí sice pět a půl a je velká a tak. Jenomže nedokáže chodit - nohy ji neunesou, neposlouchají. Chudáček můj malej.

"Laylo, vstáváme, jdeme za velkým šíleným bráškou," zašeptala jsem jí do ouška. Probrala se a zářivě se na mě usmála tím svým šibalským úsměvem. Malý zoubky se jí bíle zablejskly. Ona byla génius - rozuměla všemu, všemu, co jsem jí kdy řekla, dokonce i ironii.

"Valo, pojď sem s ní, dáš ji do vozíku." Poslušně jsem s Lee - tak říkám Layle - přiklusala ke kufru, z nějž se mamka pokoušela vydolovat skládací kolečkovej vozík. Jednou rukou jsem jí pomohla ho složit a položila do něj sestřičku. Lee se neustále uculovala. Mrkly jsme na sebe - znamení.

"Tři..."

"Dfa...," pokračovala Lee. Měla takovej ten jemnej moetušskej přízvuk, protože její chůva pocházela z jihu, z Moetonie, a ségru jím nakazila.

"Jedna..." Odrazila jsem se ke skoku, Lee popleskala pneumatiky svýho vozíku, jako by to byli koně, a rozjela se. Abyste věděli, na to, že jí neni ani šest a je celkem malá, má zatraceně velkou sílu v rukou - takže zatímco já jsem vyskočila, udělala salto a běžela dál, ona se držela těsně za mnou. Rozesmála jsem se, zrychlila a ohlédla se. Lee se soustředila na cestu, kudy by mohla projet nejjednodušejc.

Zastav! Prudce jsem zabrzdila, překotila se dozadu a narazila si záda a lokty. Předloktí jsem si odřela, děsně to pálilo.

Proč?! Proč mě nenecháš normálně žít?! zaúpěla jsem. Co jsem ti udělala?
Podívej se před sebe. Nechápu, z jakýho důvodu jsem Ho poslechla.

"Ohoou," vydechla jsem zděšeně. Stačilo pár kroků a ležela bych ve vlastním hrobu. Rozkopaný ulice - teoreticky jsem to měla čekat.

"Valo!" kvílela mamka, trvalo jí, než se ke mně dostala, a dokázala přitom eště zakopnout o Leein vozík. "Jsi v pořádku, není ti nic?"

On mi pomoh.

Varoval mě.

Pomoh mi.

Má mi přece ze života dělat peklo... No, mrtvýmu člověku těžko uděláte ze života peklo. Třeba mně pomoh jen a pouze z tohoto důvodu.

Kdo sakra seš? sténala jsem. Ze zoufalství jsem se svalila na prašnou zem parkoviště.

Leslie

No jó, to potěší, takovej uvítací výbor (tj. asi patnáct lidí před váma, který vám v jednom kuse zírají do ksichtu, a dvacet tisíc kolem, v rukách foťáky, prsty na spouštích - a ty byli prostě zvědavý na návštěvu povedený královský dcerušky. Chápejte, čekali, kdy zas něco provedu), jenom kdyby se na mě všeci nedívali tak vražedně. Možná představovali příčinu toho, že se mnou táta nechtěl jet. Místo sebe poslal dvě gorily, který teďka civěly na západ slunce. Ne že bych o něj stála. O toho snobsky tupýho otce. Pardon, chtěla jsem říct královsky natvrdlýho. Jedno lepší než druhý, co?

"Konlaya," pozdravila jsem zvesela a v duchu odpočítávala, kolik vteřin mezi nima budu muset přetrpět, než se na dva měsíce zamknu v luxusním apartmá ve sklepení. Luxusní apartmá ve věži jsem totiž zdemolovala dávno před čtyřma rokama. (Ona "nehoda", co o ní po telefonu mluvil táta. Hrozně se za mě stydí - a dobře mu tak, když o mě nikdy ani pohledem nezavadí.) Kdo by to byl řek, že už jsou to čtyři roky, co jsem tu byla mučená naposled?

"Konlaya, Vaše Výsosti," odvětili sborově, mladý muž v čele nejledovějc. Prohlídla jsem si ho pozorněji.

"Á, Rylafe!" vzpomněla jsem si na svého dozorce. Na toho se nedalo zapomenout. Takhle - on na mě zcela jistě nikdy nezapomene. Polkl a zatvářil se, jako by chtěl v co nejkratší době vypadnout. A přísahala bych, že by zdrhnul sakra rychle.

"Dovedeš svou princeznu a paní do jejího apartmá?" zavrkala jsem afektovaně. Před čtyřma rokama ale byla větší zábava si z něho utahovat, reagoval mnohem podrážděněji a nesnažil se to skrýt. Že by se začal otužovat vůči mým výpadům? Budu muset vymyslet něco zákeřnějšího.

†††

Rylaf je vysokej a svalnatej, přesto ne štíhlej - ale hubenej. Je na svou mohutnou vyzáblou postavu překvapivě mrštnej, a to člověka jako já pěkně naštve. Ještě víc mě ale štve, že Rylaf má bledě fialový oči, že je nádhernej, že má bílý vlasy, že je mu asi dvacet dva, že mně je šestnáct a že s ním nemůžu nic mít. Částečně kvůli "cti" a "etiketě" a bůhví co ještě se mi to papá snažil vtlouct do hlavy, na což jsem však zvysoka kašlala, ale hlavní důvod byl ten, že... jsem Rylafovi tak trochu totálně podělala život. A asi mi za to nebyl zrovna vděčnej.

1) Něco na způsob prologu

Thu, 25 Aug 2011 16:55:50 +0200

Co k tomu říct? Celkem komedie, hrozně mě baví to psát... Neodehrává se to na Zemi.

Klonnsylská výměna identit aneb Sledujte mistry!

1) Něco na způsob prologu

Vala

Zora zvedla ruku ověšenou miryádou mohutnejch prstenů a ještě mohutnějších náramků, jež kovově zacinkaly. Baví tě to hodně?
"Ano, Zoro?" vybídla ji učitelka unaveně. Dneska vypadala nějak sklesle. Ehm, sklesleji než obvykle. Taky by vás naprosto zdecimovala zvláštní třída pro nadprůměrný žáky plná mládeže v pubertě, přičemž dívčí část tvořila jen jejích deset procent. Zbytek - těch osmnáct (snad) lidskejch bytostí - byla jakási individua přibližně mužskýho pohlaví. Obzvlášť u Willise jste si nemohli bejt jistý, ale nikdo se neodvažoval si to ověřit. Spíš, když na to teď pomyslím, se vám udělá šoufl.
"Potřebuji nutně na WC," prohlásila ta zrzka, Zora Dycksová. Proč jsem musela bejt ve třídě zrovna s ní? Dokonce ani mamka to nechápe! A co že je na Zoře nadprůměrný? (Kromě počtu náramků na rukou, nohou a bůhví kde ještě?) Učitelka si povzdechla. Ne že by nebyla dávno zvyklá, naopak. Bez notoricky známejch Zořinejch pochůzek po celý škole jako by ten den nebyl úplnej.
"Běž," hlesla otráveně, rozeznat se však dal i onen zoufalej podtón, a dopadlo to tak, že třída zmlkla a začala dávat pozor. To se nestávalo moc často a učitelka na chvilku ztratila řeč. Opravdu ji to šokovalo. Všechny pohledy studentů - s výjimkou mý maličkosti -, očekávajících... no, oni sami taky nevěděli co vlastně (možná výklad o čemsi, co probírali...?) - se upíraly na ni. Zora mezitím zmizela kdesi na chodbě. Zajímalo by mě, co tam pokaždý dělala. Na záchod nechodila, to jsem věděla s určitostí. Pokud neměla něco s močovým měchýřem.
Ucítila jsem tlak na spáncích.
Schází se s Coleasem. Nadskočila jsem a málem vykřikla. Co to bylo?
He?!
Nešil, to jsem já, zaznělo mi v hlavě. Nedokázala jsem určit, odkud hlas pochází ani komu patří. Jako by se mi v hlavě odrážel natolik hlasitě a tolikrát, že jsem měla dojem, že každou chvíli omdlím. Hlava mi třeštila.
Já? Kdo já? Co to má být? nechápala jsem.
No přece JÁ! zaburácel hlas vítězoslavně. Zkřivila jsem obličej bolestí a odolala nutkání chytit se za kebuli nebo vydrápat si oči.
"Ehm..." zachraplala vyučující paní Berrewová a v tu chvíli se rozřinčel zvonek. Osvobození? Jak pro koho. "Za domácí úkol si přečtěte cvičení čtyři na straně šedesát tři!" křikla ještě na žáky, snažící se dostat co nejrychlejc z učebny. "Pak se vás na to budu ptát." Neva, celou učebnici jsem přečetla na začátku roku. Počkat - a co dělám teda v prváku, když učivo znám líp jak učitelé?
"No jasně!" poznamenal někdo, další se uchechtli a místnost byla rázem prázdná.
Skoro.
"Valo, co tu ještě děláš, neměla bys být na biologii?" zeptala se mě Berrewová a působila vážně strhaně. Chudáku, dáváme vám zabrat.
"No... měla. Znáte ale můj názor a vztah k biologii, paní učitelko," odvětila jsem zamračeně a prstem bezděčně přejížděla po stránce sešitu, hustě popsaným poznámkama. Titul šprtky jsem si podle Cederica zasloužila. Ha, ha.
"Valo," usmála se na mě. "Nemůžeš vynechávat hodiny jen proto, že tě ty předměty nebaví." Hm, to je mi novinka.
"Ano, já vím, žádnou jsem přece nevynechala," ucedila jsem trošku uraženě a hodila Klonnštinu do tmavě zelený kabely.
Jo, šly mi všechny tři jazyky - Klonnština, Moetuština i Awarhština - a fyzika a takovýhle věci, co ostatním většinou dělají problémy, možná ale, kdyby se třeba jenom jednou podívali do tý pitomý knížky s ohnutýma rohama a ohmatanýma stránkama, uměli by zas o kousek víc. Já se do toho koukat nemusím, no jo, jenže jakej mají oni důvod k tomu, aby lidem jako já říkali šprti?!
"Zatím, Valo. Víme, čeho jsi schopná." Ten škleb si laskavě můžete odpustit. A mám dotaz, můžu vás praštit?
"Přeju vám pěkný den, paní učitelko," sykla jsem a vystřelila z učebny. Mimochodem - víte, jak strašně otravná je každá chvíle, kdy musíte mluvit spisovně a dávat si pozor na to, co vám vyletí z pusy?
Panebože, proč já!

Leslie

Jasně, jasně, jasně, bla, bla, bla, jen si klidně mluv dál, mně je to přece úplně jedno.
ZAVĚS TEN ZATRACENEJ HOVOR S MINISTRYNÍ ŠKOLSTVÍ A VĚNUJ SE SVÝ JEDINÝ DCEŘI!
"Hej..."
"Ano a na Vánoce by to šlo taky, jen ji musíme přinutit-"
"Hej, tati!" Přikryl mikrofon dlaní a celkem nas...štvaně se ke mně otočil.
"Leslie, ty nevidíš, že telefonuju?" vyštěkl.
"Jasně, se svojí životní láskou, jo, já to vidim, představ si," zasyčela jsem. "Hele a víš, že máš dceru, nebo si celou dobu myslíš, že je to iluze?!"
"Leslie, přetaň být drzá a buď zticha!" okřikl mě a opět se rozhodl věnovat se radši Meltě Synsové. Nána jedna, i táta je chytřejší, a to je co říct. Chytřejší - v jak kterým oboru. Nabalování ministryní sem nepatří.
"Leslie, buď zticha," pitvořila jsem se a zakoulela očima. Tatínku, právě jsi mě naštval a budou následovat zasloužené sankce. A nezapomeň - jsem v právu! Tiše jsem se vytratila z jídelny o rozloze bytu 4 + 1, schválně zakopla o nádhernou starožitnou skleněnou vázu a shodila ji. Bum, bác, třísk, prásk.
Upst.
Já to uklízet nebudu, Vaše Výsosti.

Možná jsem to trošičku přehnala. Ale jenom malinko!
"Celej rok?!" vyjekla jsem. "CELEJ ROK DOMÁCÍHO VĚZENÍ?!! Za blbou vázu?!"
"Ta váza stála víc než všechno v tvém pokoji!" řval táta. OK. Víc než všechno v mým pokoji? Ty bláho. Less, to jsi přehnala. A fest. Ale stejně. Celej rok, tři sta šedesát pět dní?! Nechtěla jsem si ani tipovat, kolik je to hodin! Děs běs. Ale přece jsem neprovedla zas tak hroznou věc, vždyť taková jsem odmalička. Už by si na to mohli zvyknout, jsou to přece můj rodič, sluhové a služky. A kuchař, ten by si taky moh začít zvykat. Nemá mě ale rád. A říká o mně: "Je to ďábel, ďábel v podobě krásné dívky." (Zda-li pak to nebude tím, že jsem mu ve dvou letech vylila svou porci vařící polívky na hlavu?) Tu krásnou dívku bych brala. Měla jsem hnědý oči a zrzavý vlasy, byla jsem štíhlá a poměrně vysoká - prostě jak má příslušnice královskýho rodu Magsyoů vypadat. Ale ďábel? Nevadilo mi to, jen mě zaskočilo, co si o mě králův kuchař myslí.
"... kdyby ses aspoň trochu snažila vyjít mi vstříc..." blábolil otec bez přestání. Kéž by tu byla maminka. Ne, ona si klidně odjede k sousedovi, králi Beystovi, a vezme si ho jenom proto, aby nemusela snášet mýho tátu. Ona je tak geniální a krásná - táta vždycky hrozně nešťastným, zklamaným hlasem říká, že jsem jí podobná. Za to jsem byla odjakživa ráda - jemu se člověk fakt bojí podobat. Někteří se táty dokonce štítí a - eh - nedivím se jim.
"Leslie, poslouchej mě!" zaječel. "Mohla bys projevovat alespoň trochu úcty ke svému otci a nebýt tak bezohledná, neničit všechno, co se ti připlete pod nohy..." Bla bla bla.
Už jsem zmínila, jakej je náš král idiot?
Zazvonil telefon.
"Hmmmm..." bručel do něj táta a postupně začínal zářit jako malý děcko. "Ano. Ano. Samozřejmě, bude slušná. Ne, rozhodně. To nebyl Leslií zapříčeněný incident, ale nehoda. Ona za to nemohla, chápete? Ano. Ano! Výborně, nashle." Podíval se na mě s nebezpečně zlomyslným úsměvem a má tvář se rozhodla zhasnout tak rychle, jako když sfouknete svíčku.
"Co?" pípla jsem přiškrceně. Ne Hallyo, ne Hallyo, prosím, hlavně ne Hallyo.
"Pojedeš do Hallya," prohlásil táta vítězně.
"Ne!" vydechla jsem a oči mi málem vypadly z důlků.
"Ano!"
"To mi nemůžeš udělat! Tatínku, ne!"
"Dva měsíce v Hallyu nebo roční domácí vězení, vyber si." A s tímhle se sebral a odešel vedle.
"Neee..." ječela jsem neslyšně. Dva měsíce v mučírně! Nebo roční domácí vězení?
Au... au...
AU!

Vala

Už je to tak. Pojedu do Hallya za Brydem. Celkem dobrá zpráva. Hallyo je v poho - pokud tam nejedete za Brydem. To je totiž - jakýmsi nedopatřením - můj bratr. Ach bože.
"Mami," pronesla jsem důrazně. "Bryde nás tam nechce. Ani mu nechybíme. Minule ti to přece říkal. Tak proč...?"
"Je to tvůj bratr, Valo. A sluší se to."
Poslouchej ji, je chytrá. Au, to byla moje hlava, tupoune!
Co zas?! Vyštěkla jsem v duchu, neměla jsem tušení, jestli mě ten magor slyší, ať je to kdokoli.
"Jsme koneckonců slušná rodina a měli bychom se podle toho chovat. Ty do naší rodiny rozhodně patříš, a tak to platí i pro tebe," mile se usmála; proč mi to připadalo tak děsně afektovaný, hraný, jako by to ani nebyla pravda? V poslední době mě v jednom kuse ujišťujou, že patřím do rodiny. Jsem jejich dcera. Jak bych do ní mohla nepatřit?
Jednoduše, Diligoa. Ale oni ti to neřeknou. Civěla jsem na mamku s otevřenou pusou a s očima dokořán otevřenýma.
"Cože?!" zděsila jsem se. Cože?! zaječela jsem v duchu. Co to plácáš? Co seš zač? A neříkej mi Diligoa, nejsem tvoje láska! Nevím, kdo jsi a co chceš, možná jsi jen výplod mojí fantazie! Ale radím ti: zmiz a nelez mi do hlavy, pekelně to bolí!
Ach tak. Ten hlas zněl najednou tiše, příjemně (trochu ustaraně - divný) a velice mužsky. Nějakej mladík, co si ze mě střílí. Jenže ani tohle zjištění mi nepomohlo určit, kdo přesně to je.
Proč jsi to neřekla dřív?
"Prosím, Valo?" Mamka si mě podezřívavě a starostlivě prohlížela. "Jsi v pořádku?" Okamžitě jsem zadrmolila něco ve smyslu "na chvilku si lehnu a bude to dobrý" a jak střelená pádila do svýho pokoje. Panebože, jsem cvok! Slyším hlasy! Matko Smrti, pomoz mi!
Svalila jsem se na postel a vyjeveně zírala do stropu, vymalovanýmu depresivní bílou barvou. Ta fakt povzbudí. Nějaká sytá rudá, fialová nebo zelená by nebyla?
Cítila jsem se po dlouhý době hrozně špatně. Žaludek se mi kroutil, svíjel a šimralo mě v něm, jak kdyby se tam zabydlelo hejno brouků. Odporná představa. Urputně jsem se soustředila na jedinou myšlenku: ať už neslyším žádnej hlas jenom tak v hlavě. Zapomněla jsem na Brydea a Hallyo, na mamku, která nejspíš dole balila věci, na to, že nejspíš nejsem její dcera, i když jsem tomu ani za mák nevěřila, což nedává smysl, i na všecko ostatní, co se dělo kolem mě. Nevnímala jsem nic krom toho hloupýho přání a svýho zatajenýho dechu, jak jsem čekala, kdy se hlásek šílenství opět ozve. Byla jsem nezvykle rozrušená, zmatená, nervózní a - zahanbeně dodávám - i vyděšená. Malilinko.
Zatímco minuty plynuly, jedna po druhý, neuvěřitelně se vlekly, zahlídla jsem vedle sebe na zdi černýho brouka velkýho asi tři centimetry. Teď teprv jsem se vyděsila k smrti, nějakej úchylnej hlas byl oproti tomu slabej čajíček. Vyjekla jsem, drapla z nočního stolku po nějaký knížce a připlácla ji na stěnu. Křup. Znechuceně jsem se odtáhla a knihu nechala spadnout na postel. Učebnice dějáku. Super, a to bez kapky ironie. Ten žlutej sliz, co vytekl z nechutnýho rozmáčknutýho brouka, přesně vystihoval úroveň předmětu.
Brouci jsou fajn.
DRŽ HUBU!

I. Legenda o Prvních

Sun, 26 Jun 2011 18:26:38 +0200

První kapitola je taková nic moc, ale člověk si ji musí přečíst, aby se vyznal v následujících kapitolách.

Přeju pěkné počtení všem, kdo na tenhle blog narazí.

Legenda o Prvních

Profesorka Deiela Con Pyre, přezdívaná Démonka ze sirotčince, neznala svou rodinu a odjakživa žila ve škole. Nejdřív se tam učila, pak pracovala jako uklízečka a nyní je z ní postarší profesorka. Je hodně oblíbená. Dnes má první hodinu prvňáčky a hodlá jim přečíst Legendu o Prvních, nejstarší legendu na světě. Je to povinné, musí ji znát úplně každý. Nikdo neví, jestli je celá pravdivá, a proto ji většina vědců označuje za výmysl. Profesorka Deiela jí věří. A to je podle ní hlavní - věřit.
Všichni prvňáci se usazují do lavic, profesorka se postaví před tabuli a s knihou v hubených rukách začne předčítat:
"Tak ticho a poslouchejte! Legenda o Prvních.
Mladá dívka jménem Corrat svižně kráčela po cestě z písku. Padal hustý déšť a blesky o sobě dávaly vědět náhlým pronikavým světlem a mocným hromem.
'Počkej, nechoď, uhodí Blesk,' pitvořila se Corrat po svém bratrovi. Pochybovala o jeho schopnostech, zastávala názor, že věštění budoucnosti je absurdní a nemožné. To ještě nevěděla, že její bratr je Prvním. Věštcem. Bohužel byl taky jediným Prvních, jehož jméno nikdo nezná.
Corrat šla dál a ocitla se na kraji lesa - před mýtinou. Nedbala na bouři ani na bratrovo varování, pokračovala v chůzi a v půli cesty přes mýtinku ji zasáhl blesk. Corrat na místě zemřela a proměnila se, aby se mohla znovu zrodit. Když se probudila, byla bílá jako sníh, oči měla černočerně temné a kolem ní kroužily úlomky Ledu Vampů. Ano, Corrat byla první Vamp na světě," usměje se profesorka na žáky. "Mýtina se změnila v souvislou plochu ledu, který nikdy neměl neroztát. Corrat se stala Prvním a na zamrzlé mýtině si postavila pevnost. Neměla krev, a proto se jí musela živit. Dokázala ovládat blesky a dnes to díky ní dokáže každý Vamp. A jelikož zvládla ovládat i led, Období mrazu se přejmenovalo na Corrat.
Jedna z Corratiných sester - Leolias - nikdy neprožila bezesnou noc. Dokázala u lidí vyvolávat iluze a měla i další schopnosti. Od obyčejných lidí se lišila i vzhledově. Plavé vlasy se jí zelenkavě leskly, oči byly nepřirozeně velké, uši měla protáhlé a oproti ostatním mnohem špičatější. Nescházela jí oslnivá krása, ale přenádherný byl každý z jejích sourozenců. Leolias se též narodila jako jedna z Prvních. Leolias, Strážkyně Noci.
Leoliasin bratr Somini miloval vodu," pokračuje profesorka. Je ráda, že dál nemusí číst o Strážkyni. Strážci Noci byli z Démoního impéria vykázáni už hodně dávno. A je zakázané překračovat hranice.
Profesorka se nadechne. "Každý den si chodil zaplavat. Jednou se však pustil příliš daleko a smetla ho přílivová vlna. Jako jeho dvě sestry zemřel, proměnil se a stal se Prvním. Somini je předek Artalinského neboli Vodního lidu, a tudíž nemohl žít mimo vodu. Bylo po něm pojmenováno naše moře, Sominijské." Dál profesorka Deiela pokračuje mnohem veseleji, půjde přeci jen o její rasu. No, skoro.
"Somini měl ještě dvě sestry. Salamande a Ovani. Ovani byla Člověk a nemyslete si, že Člověk k Prvním nepatřil. Jediná nezemřela, protože jako Člověk se nemusela nijak měnit. Ovani se narodila s vůdcovskými a diplomatickými schopnostmi a to byly její zvláštní dary.
Salamande..." Deiela se zazubí a sklání se blíž ke knize. "Ta byla sebevědomá a plachá, odvážná a bázlivá, všechno dohromady, ale především si vždycky vedla svou. Taky hodně riskovala. A tak se stalo, že skončila v plamenech nechtěně založeného lesního požáru. Zesnula a proměnila se. Salamande se ze všech Prvních změnila nejvíce, protože se z ní stal Daemon," vyslovuje profesorka s posvátnou úctou. "Chcete popis?" Žáci nadšeně souhlasí. "Dobře. Salamandina krev ztmavla. Samotná Salamande se rozdělila na dvě... osobnosti. Na osobnost Salu, tu smělejší, sebevědomější, odvážnější, a Mandy, tu stydlivější a uzavřenější. Narostla jí druhá hlava." Někteří zalapají po dechu, jiní vyprsknou smíchy. "A celá hořela! Temný oheň dokázal spálit úplně všechno. I oblečení, a tak si Sala a Mandy vynalezly vlastní látku - groll. Jejich Temný oheň však ničil dál a dokázala ho zmírnit jedině Corrat s pomocí svých ledových krystalků. A jelikož právě oheň ovládaly Sala a Mandy nejlépe, přejmenoval lid Období horka a bouří Salamande.
Jediná nevýhoda Vampů a Daemonů byla, že nesnesli vodu.
Jinak spolu všichni sourozenci, ti První, naši předci, dobře vycházeli, vzájemně si pomáhali a to zejména Ovaninu lidu. Ovani vedla svůj lid po té nejlepší možné cestě a po letech zemřela jako každý jiný člověk.
Vše se zdálo být v pořádku po mnoho desítek tisíc let. Tak dlouhou dobu všichni První nežili, jen Vampové a Daemoni - tedy Corrat a Sala s Mandy.
Ostatní sourozenci již měli své potomky, ti měli svoje děti a ty též už vychovávaly svoje. Bohužel jednoho nešťastného dne se Corrat pohádala se Salou a Mandy. Hádka prudce přešla v boj. Neví se, kdo vyhrál, ale bojem mezi sestrami započala Temná válka a nezměrná nenávist Vampů vůči Daemonům a naopak. Dvě téměř nepřemožitelné rasy se navzájem skoro vyhubily. Potom - po nekonečně dlouhé době, když je boj omrzel - nastolily mír. Daemoni se zklidnili a zmutovaly v Démony, jež se od svých předků výrazně lišili. Zůstalo jen několik set původních Daemonů. A vzápětí, jen o pár století později, zasáhla katastrofa. Vypukl Daemonský mor. Celá rasa se doslova vypařila. Démoni, oproti svým předkům obyčejní, přežili. Neměli dvě hlavy, nehořeli a ani zdaleka neovládali oheň tak dobře a přirozeně jako Daemoni. Dožívali se jen relatovně nízkého věku, který se neměřil v tisíceletích, ale v dekádách." Deiela si povzdechne, třída mlčí. "Démoni, Vampové, Věštci, Artalinský lid, Strážci noci i Lidé žijí dodnes. Daemoni jsou navždy ztraceni." Profesorka si dojatě utírá slzu. Třída je ještě chvilku zticha a potom zatleská.
V tu chvíli zazvoní a dovnitř vběhne rozrušená profesorka, Věštkyně Sora Vaticinae, a něco pošeptá Deiele. Deiela ztuhne a nevěřícně otevírá ústa.
Všichni Daemoni jsou navždy ztraceni.
Až na jednoho...