Druhá část. Ten blog je omezenej, mě to teda vůbec nebaví...
"Leslie! Leslie!" volal na mě známej, příjemněj, ale trochu ochraptělej hlas. Ve skutečnosti byl určitě hlasitej, jenže v mým mozku se zdál být zastřenej, skoro jsem ho neslyšela.
Ucítila jsem další štípnutí na tváři a než se odhodlala kompletně zapojit všecky nervy a zapnout proud myšlenek, poslouchala jsem okolí.
"Víš moc dobře, že tenhle oddíl teďka nemáš mít!"
"To ani ty ne! Ten skrček tady neni a ty se do toho nepleť!"
"Vysvětli mi, co se tady stalo! Nebo když tu byla před lety! Cos jí udě-" Plesknutí - zvuk, kterej se ozve, když někdo někomu vrazí pořádnou facku.
"Sklapni!" Hrubej hlas... Bojechtivej a krutej...
Ywstel!
Zamotala se mi hlava. Najednou jsme padala, padala do strašný temný hloubky.
"Zuyo!" zaječela jsem. Zaslechla jsem dutou ránu, obdivné vzdychy a zavýsknutí. Držela jsem se za hlavu, což jsem si plně uvědomila až za ňákou dobu, a zjevně jsem klečela na zemi. Odvážila jsem se otevřít oči a spatřila jsem Ywstela ležícího v bezvědomí dva metry přede mnou. Ohromeně jsem pootevřela pusu.
"Leslie, Leslie! Slyšíš mě? Leslie?" Vedoucí mi položila dlaň na čelo.
"Zuyo...," vypravila jsem ze sebe tónem, kterej odpovídal mýmu výrazu. "Tys... tys ho složila."
"Ano," přitakala Zuya bez jakýhokoli zájmu. "Co se stalo, Leslie? Ostatní říkají, že na tebe jen křičel, ale Ywstel řve na všechny. Minules to přece zvládala. Co ti udělal?" Podívala jsem se za sebe, na půlkruh ostatních dorostenců z mýho oddílu. Dívali se na mě zvědavě i bezvýrazně, zmateně a zamračeně. Objala jsem si rukama kolena a položila na ně bradu.
"Nemůžu vám to říct...," zašeptala jsem. Mohl by si mě pak najít a zabít mě, ublížit mi ještě víc.
"Leslie!" vykřikl jinej hlas. Prudce jsem vzhlédla.
"Zuyo, co sakra...? Co ten hajz... co proved?" vrčel Rylaf a při pohledu na "uspaného" Ywstela se usmál tak nějak uspokojeně.
"To nevím. Leslie, pojď se mnou, jestli mi máš co číct. Máš, že ano?" Zuya podezřívavě zúžila zelenomodrý oči. Chvilku jsem o tom přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, co horšího se mi může stát? A se Zuyinou pomocí se zvedla.
"Ukážu vám to," pípla jsem. Zuya mírně svraštila obočí, poté sroze rozkázala oddílu, že se má přesunout na okruh a běhat, dokud nepřijde (a ne že bude někdo podvádět!), a vedla mě dovnitř. Všimla jsem si Rylafa jdoucího za náma.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, vymanila se ze Zuyina sevření a přistoupila k němu. "Nebudu před tebou stát nahá, jasný?" prohlásila jsem. "Uvidí to jenom Zuya." Rylaf překvapeně (malilinko šokovaně) zamrkal a tázavě pohlédl na Zuyu, která pobaveně kejvla k odcházejícímu oddílu. Zasalutoval a odklusal.
"Matko Smrti!" vykřikla poděšeně Zuya, když jsem si svlíkla uniformu a ukázala jí zjizvená záda a vzápětí stehna.
"To ti udělal Ywstel?!" vydechla nevěřícně. Tvář se jí tak zkřivila vztekem, že jsem ji ani nepoznala.
"A teď mě asi zabije, protože jsem vám to ukázala," ucedila jsem napjatým, poděšeným hláskem.
"A tvůj otec to neví?"
"Jako kdyby se o mě někdy staral," zamumlala jsem. Obrátila jsem se k Zuye, v obličeji naprosto zoufalá.
"Prosím, Zuyo, nedávejte mě k němu do družstva, prosím!" zakvílela jsem. Zuya na mě vytřeštila oči.
"Po tomhle čekáš, že ho tu necháme?!" okřikla mě. "To snad nemyslíš vážně!"
"Vy-vyhodíte ho?"
"Že váháš," zasyčela a hodila mi zpátky mý věci, který doteďka držela za zádama.
Ven jsem vyšla s ochromujícím pocitem úlevy a víceméně štěstí. Vyhodí Ywstela! Panebože, proč jsem jim to neřekla dřív?! Chovala jsem se pitomě - nikdy by mi nemohl ublížit, když tu mám ostatní vedoucí! Ach, proč mu to teda prošlo minule?
Zuya rázně kráčela ke skandujícímu hloučku mladistvých - já se pomalu ploužila za ní se založenýma rukama - a výhružně se mračila. Nato jsem si uvědomila, co všichni skandují, a vystřelila k nim.
"Ry-laf! Ry-laf! Ry-laf!"
"Hej!" křikla jsem na ně, oči mi musely svítit. Každopádně se Ywstel - s největší pravděpodobností... co by tam jinak dělali, no? - probral.
Měla jsem pravdu. Byl víc než vzhůru. Zuřil. A nad ním stál Rylaf a nepřestával mu zasazovat rány.
"Parchante!" prskla jsem staršímu vedoucímu do zkrvaveného ksichtu. Ohnal se po mně, ale zlatej Rylaf ho pozoruhodně rychle zadržel... a "uspal". Chtěl mu sice vrazit ještě jednu, jenže na jeho krví potřísněné pěsti se objevily ženský prsty.
"Zdar, Zu," usmál se, z jakéhosi nepochopitelného důvodu měl on i Zuya v očích slzy. Zmateně jsem sledovala, jak se Rylaf zvedá a ustupuje od Ywstela (byl mrtvej?) a Zuya mu davá paži kolem ramen.
"Rozchod! Všichni dovnitř a budete tam, dokud nepřijdem!" vyštěkla na přihlížející a ti se poslušně - a udiveně - odebrali do šedozeleně natřený budovy. Viděli jsme někdy Zuyu, jak... Tohle nešlo. To prostě ani nebylo možný.
"Zu!" vykřikl nadmíru překvapeně šéf (vedoucí velí nám, vedoucím velí šéf) a rozběhl se k nám. "Rylafe, pro matku Smrt, cos to provedl?" vyhrkl a s pootevřenou pusou zíral na Ywstela. Šéf Reyg(har) je tady nejstarší, nejvyšší, nejsilnější, nezjizvenější (krom mě) a povětšinou taky největší tvrďák. Hlavu si kdysi sežehnul plamenem, takže nemá ani vousy, vlasy či podobný věci, a jinak je to správnej chlap, co naučí.
I když dost krutým způsobem.
Ehm.
"Postaral se o pana Sadistu," procedila jsem skrze zuby a dostala hroznou chuť si do bývalýho vedoucího kopnout.
"Řek jsem jasně," začal rozzlobeně šéfik Reyg, "že jestliže se neprokáže žádné obvinění vůči-"
"Už jsme ho prokázali," odsekla Zuya. Šlehl po ní pohledem. "Leslie, byla bys tak hodná a vyhrnula si nohavice?" požádala mě. Zdráhavě a neochotně jsem poslechla a pomalu rolovala okraje až téměř ke slabinám. Téměř.
"Ach, matko Smrti," zašeptal šéf. "Shrň si to zas dolů."
"Zbičoval ji, Reygu. Měls vidět její záda."
"I záda...?"
"Hlavně záda. Má tam děsný jizvy, od krku až ke kříži." Mimoděk jsem za krkem nahmatala jednu obzvlášť dlouhou ránu a přejela po vystouplý kůži roztřesenými prsty.
"Je mi špatně," hlesla jsem. Cítila jsem se unavená, zmožená a hlava se mi motala - přitom jsem dneska neudělala ani cvik.
"Jak špatně?" zeptala se Zuya. Rylaf byl v obličeji bezmála skoro tak bílej jak jeho vlasy. Rukama si opakovaně vjížděl do vlasů, nepřítomně těkal fialkovýma očima ode mě k Ywstelovi a obráceně a rty se mu rychle pohybovaly.
"Rylafe?" vyhrkla jsem v obavách. Zavrtěl hlavou a ucouvl, pořád si mumlal něco nesrozumitelnýho.
"Rylafe, co se děje?" zajímala se Zuya a soustředěně sledovala jeho rty. "Chránit? Vždycky? Trest?" S každým dalším vysloveným slovem se naše jediná ženská vedoucí zatvářila ještě nechápavěji. "O čem to mluvíš, Rylafe? Kdo je Thane?"
"Mlč..." zašeptal se zavřenýma očima.
"Rylafe..."
"Mlč."
"Odpověz mi."
"Mlč! Buď zticha!" zaryčel a zlomil se v pase. Z očí mu tryskaly krvavý slzy.
"Matko Smrti, co se to děje?" koktala Zuya. Nedokázala jsem než nečinně přihlížet. Rylaf vykřikl. Obklopil ho oheň. Modrý, jiskřivý oheň.
"Rylafe!" Totálně mě to vyděsilo. Vyvalila jsem oči. Ale Rylaf nehořel. Spíš se zdálo, že se zklidňuje.
"Ledové světlo," špitl šéf. Z toho vyplývá...?
Já to nechápu.
Vala
Musela jsem v tom autě usnout. Jo. Stoprocentně jsem usnula, protože se mi zdála hnusná noční můra. Nejhorší na tom bylo, že jsem v ní nikde nebyla. Byla to cizí noční můra.
Ucítila jsem další štípnutí na tváři a než se odhodlala kompletně zapojit všecky nervy a zapnout proud myšlenek, poslouchala jsem okolí.
"Víš moc dobře, že tenhle oddíl teďka nemáš mít!"
"To ani ty ne! Ten skrček tady neni a ty se do toho nepleť!"
"Vysvětli mi, co se tady stalo! Nebo když tu byla před lety! Cos jí udě-" Plesknutí - zvuk, kterej se ozve, když někdo někomu vrazí pořádnou facku.
"Sklapni!" Hrubej hlas... Bojechtivej a krutej...
Ywstel!
Zamotala se mi hlava. Najednou jsme padala, padala do strašný temný hloubky.
"Zuyo!" zaječela jsem. Zaslechla jsem dutou ránu, obdivné vzdychy a zavýsknutí. Držela jsem se za hlavu, což jsem si plně uvědomila až za ňákou dobu, a zjevně jsem klečela na zemi. Odvážila jsem se otevřít oči a spatřila jsem Ywstela ležícího v bezvědomí dva metry přede mnou. Ohromeně jsem pootevřela pusu.
"Leslie, Leslie! Slyšíš mě? Leslie?" Vedoucí mi položila dlaň na čelo.
"Zuyo...," vypravila jsem ze sebe tónem, kterej odpovídal mýmu výrazu. "Tys... tys ho složila."
"Ano," přitakala Zuya bez jakýhokoli zájmu. "Co se stalo, Leslie? Ostatní říkají, že na tebe jen křičel, ale Ywstel řve na všechny. Minules to přece zvládala. Co ti udělal?" Podívala jsem se za sebe, na půlkruh ostatních dorostenců z mýho oddílu. Dívali se na mě zvědavě i bezvýrazně, zmateně a zamračeně. Objala jsem si rukama kolena a položila na ně bradu.
"Nemůžu vám to říct...," zašeptala jsem. Mohl by si mě pak najít a zabít mě, ublížit mi ještě víc.
"Leslie!" vykřikl jinej hlas. Prudce jsem vzhlédla.
"Zuyo, co sakra...? Co ten hajz... co proved?" vrčel Rylaf a při pohledu na "uspaného" Ywstela se usmál tak nějak uspokojeně.
"To nevím. Leslie, pojď se mnou, jestli mi máš co číct. Máš, že ano?" Zuya podezřívavě zúžila zelenomodrý oči. Chvilku jsem o tom přemýšlela. Nakonec jsem usoudila, co horšího se mi může stát? A se Zuyinou pomocí se zvedla.
"Ukážu vám to," pípla jsem. Zuya mírně svraštila obočí, poté sroze rozkázala oddílu, že se má přesunout na okruh a běhat, dokud nepřijde (a ne že bude někdo podvádět!), a vedla mě dovnitř. Všimla jsem si Rylafa jdoucího za náma.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou, vymanila se ze Zuyina sevření a přistoupila k němu. "Nebudu před tebou stát nahá, jasný?" prohlásila jsem. "Uvidí to jenom Zuya." Rylaf překvapeně (malilinko šokovaně) zamrkal a tázavě pohlédl na Zuyu, která pobaveně kejvla k odcházejícímu oddílu. Zasalutoval a odklusal.
"Matko Smrti!" vykřikla poděšeně Zuya, když jsem si svlíkla uniformu a ukázala jí zjizvená záda a vzápětí stehna.
"To ti udělal Ywstel?!" vydechla nevěřícně. Tvář se jí tak zkřivila vztekem, že jsem ji ani nepoznala.
"A teď mě asi zabije, protože jsem vám to ukázala," ucedila jsem napjatým, poděšeným hláskem.
"A tvůj otec to neví?"
"Jako kdyby se o mě někdy staral," zamumlala jsem. Obrátila jsem se k Zuye, v obličeji naprosto zoufalá.
"Prosím, Zuyo, nedávejte mě k němu do družstva, prosím!" zakvílela jsem. Zuya na mě vytřeštila oči.
"Po tomhle čekáš, že ho tu necháme?!" okřikla mě. "To snad nemyslíš vážně!"
"Vy-vyhodíte ho?"
"Že váháš," zasyčela a hodila mi zpátky mý věci, který doteďka držela za zádama.
Ven jsem vyšla s ochromujícím pocitem úlevy a víceméně štěstí. Vyhodí Ywstela! Panebože, proč jsem jim to neřekla dřív?! Chovala jsem se pitomě - nikdy by mi nemohl ublížit, když tu mám ostatní vedoucí! Ach, proč mu to teda prošlo minule?
Zuya rázně kráčela ke skandujícímu hloučku mladistvých - já se pomalu ploužila za ní se založenýma rukama - a výhružně se mračila. Nato jsem si uvědomila, co všichni skandují, a vystřelila k nim.
"Ry-laf! Ry-laf! Ry-laf!"
"Hej!" křikla jsem na ně, oči mi musely svítit. Každopádně se Ywstel - s největší pravděpodobností... co by tam jinak dělali, no? - probral.
Měla jsem pravdu. Byl víc než vzhůru. Zuřil. A nad ním stál Rylaf a nepřestával mu zasazovat rány.
"Parchante!" prskla jsem staršímu vedoucímu do zkrvaveného ksichtu. Ohnal se po mně, ale zlatej Rylaf ho pozoruhodně rychle zadržel... a "uspal". Chtěl mu sice vrazit ještě jednu, jenže na jeho krví potřísněné pěsti se objevily ženský prsty.
"Zdar, Zu," usmál se, z jakéhosi nepochopitelného důvodu měl on i Zuya v očích slzy. Zmateně jsem sledovala, jak se Rylaf zvedá a ustupuje od Ywstela (byl mrtvej?) a Zuya mu davá paži kolem ramen.
"Rozchod! Všichni dovnitř a budete tam, dokud nepřijdem!" vyštěkla na přihlížející a ti se poslušně - a udiveně - odebrali do šedozeleně natřený budovy. Viděli jsme někdy Zuyu, jak... Tohle nešlo. To prostě ani nebylo možný.
"Zu!" vykřikl nadmíru překvapeně šéf (vedoucí velí nám, vedoucím velí šéf) a rozběhl se k nám. "Rylafe, pro matku Smrt, cos to provedl?" vyhrkl a s pootevřenou pusou zíral na Ywstela. Šéf Reyg(har) je tady nejstarší, nejvyšší, nejsilnější, nezjizvenější (krom mě) a povětšinou taky největší tvrďák. Hlavu si kdysi sežehnul plamenem, takže nemá ani vousy, vlasy či podobný věci, a jinak je to správnej chlap, co naučí.
I když dost krutým způsobem.
Ehm.
"Postaral se o pana Sadistu," procedila jsem skrze zuby a dostala hroznou chuť si do bývalýho vedoucího kopnout.
"Řek jsem jasně," začal rozzlobeně šéfik Reyg, "že jestliže se neprokáže žádné obvinění vůči-"
"Už jsme ho prokázali," odsekla Zuya. Šlehl po ní pohledem. "Leslie, byla bys tak hodná a vyhrnula si nohavice?" požádala mě. Zdráhavě a neochotně jsem poslechla a pomalu rolovala okraje až téměř ke slabinám. Téměř.
"Ach, matko Smrti," zašeptal šéf. "Shrň si to zas dolů."
"Zbičoval ji, Reygu. Měls vidět její záda."
"I záda...?"
"Hlavně záda. Má tam děsný jizvy, od krku až ke kříži." Mimoděk jsem za krkem nahmatala jednu obzvlášť dlouhou ránu a přejela po vystouplý kůži roztřesenými prsty.
"Je mi špatně," hlesla jsem. Cítila jsem se unavená, zmožená a hlava se mi motala - přitom jsem dneska neudělala ani cvik.
"Jak špatně?" zeptala se Zuya. Rylaf byl v obličeji bezmála skoro tak bílej jak jeho vlasy. Rukama si opakovaně vjížděl do vlasů, nepřítomně těkal fialkovýma očima ode mě k Ywstelovi a obráceně a rty se mu rychle pohybovaly.
"Rylafe?" vyhrkla jsem v obavách. Zavrtěl hlavou a ucouvl, pořád si mumlal něco nesrozumitelnýho.
"Rylafe, co se děje?" zajímala se Zuya a soustředěně sledovala jeho rty. "Chránit? Vždycky? Trest?" S každým dalším vysloveným slovem se naše jediná ženská vedoucí zatvářila ještě nechápavěji. "O čem to mluvíš, Rylafe? Kdo je Thane?"
"Mlč..." zašeptal se zavřenýma očima.
"Rylafe..."
"Mlč."
"Odpověz mi."
"Mlč! Buď zticha!" zaryčel a zlomil se v pase. Z očí mu tryskaly krvavý slzy.
"Matko Smrti, co se to děje?" koktala Zuya. Nedokázala jsem než nečinně přihlížet. Rylaf vykřikl. Obklopil ho oheň. Modrý, jiskřivý oheň.
"Rylafe!" Totálně mě to vyděsilo. Vyvalila jsem oči. Ale Rylaf nehořel. Spíš se zdálo, že se zklidňuje.
"Ledové světlo," špitl šéf. Z toho vyplývá...?
Já to nechápu.
Vala
Musela jsem v tom autě usnout. Jo. Stoprocentně jsem usnula, protože se mi zdála hnusná noční můra. Nejhorší na tom bylo, že jsem v ní nikde nebyla. Byla to cizí noční můra.
Jdu po dláždění, ale něco mi říká, že bych po něm jít neměla. Zabočím do vedlejší ulice, i když tuším, že mě čeká něco strašnýho. Kolem sebe mám jenom těla. Mrtvá těla, šedivá a některá zkrvavená či zuhelnatělá. Jsem příliš vyděšená na to, abych se rozbrečela.
Je děsivý ticho. Nic se nehejbe.
Jdu dál, ale neměla bych.
"Vrať se. Thane, vrať se. Musíš se vrátit," šeptá mi nějakej hlas, slabej, skoro ho neslyším a stejně ho neposlechnu. Akorát mě vyděsí ještě víc a já se rozběhnu.
"Prosím. Vrať se..." Hlas se vytrácí.
Volám. Nevím koho. Neznám ta jména a přitom jsem je slyšela už tolikrát.
Zaslechnu pláč. Vydám se k němu, pořád stejně vystrašená. V hrůze ztuhnu, ty malý věci sebou zmítaj, ale vzápětí mi dojde, že to jsou děti. Miminka, dvě malý holčičky, jedna jako druhá. Neznám je, z těch živejch bytostí jde hrůza.
Jenomže já je musím chránit. Všechny jsem je měla chránit. Ne, já ne. Někdo, koho jsem měla ráda měl ty lidi ochránit.
Když po těch dvou natáhnu ruku, svět se zatočí.
Hoří. Všude.
Ze zvláštního pohledu, jakoby zeshora, sleduju křičící lidi, pobíhající sem tam, snažící se zachránit, přestože se jim to nemůže podařit.
Je mi hrozně.
Ale nedokážu tomu zabránit.
Otevřu oči a vidím ji. Tváří se nešťastně. Dostala za úkol je chránit, jenže selhala.
Shoří. Vím, že shoří. Stane se to každému, kdo se o svůj lid nedovede postarat.
Zalapala jsem po dechu.
"Mami?" vydechla jsem.
"V pořádku? Muselo se ti zdát něco ošklivého, hrozně jsi sebou škubala," prohlásila mamka.
"Mami, jak vypadá Patronia Awarhu?" zeptala jsem se a polkla. Takhle zmatená jsem nebyla ani nepamatuju.
"Shaaleyn? Nádherně," usmála se mamka a předjela další dvě auta. Při pohledu na ukazatele rychlosti jsem šokovaně zadržela dech, avšak ani jsem necekla.
"Tak to nemyslím. Jaký má vlasy a oči?"
"Vlasy... nevím, asi růžové. A oči," mamka si odfrkla. "To nikdo nikdy neví. Jednou je má šedé, jednou světle zelené, jindy bledě modré. Proč se ptáš?"
"Jen tak." Takže to nebyla Patronia Awarhu. No, možná jo, jenom ne ta nynější.
"Mami," ptala jsem se dál, "a měl Awarh před Shaaleyn ještě nějakou jinou Patroniu?"
"Ovšem. Gray." Mamce z tváře zmizel úsměv. "Ta shořela." Víc neřekla a mně připadalo nemístný se ptát, co přesně to znamená. Věděla jsem to z tý noční můry, tam se mi to však zdálo strašně zmatený.
Něco jsem ucítila. Někoho.
Jsi tam? Hlesla jsem.
Bohužel, pronesl trpitelsky.
Je ti dobře? Zarazil se.
Em... Jo. Jasně. Je mi skvěle.
Smůla.
Co?
Není ti dobře a rozhodně ne skvěle.
Fajn, je mi mizerně. No a co? Je mi líto, jestli se tak cítíš taky.
Ani ne. A... Nic, já jen... Máš zajímavý noční můry. Skoro na vlastní kůži jsem cítila, jak ztuhl.
Ach jo. To nebyla noční můra, Valo. Mrzí mě, žes tam musela být se mnou.
Takže byla tvoje? Uf.
Uf? zasmál se.
Bylo to divný, víš?
Jo.
Tys znal Gray?
Gray? Ty myslíš, že to byla Gray?
A ne?
Já nevím. Už dlouho jsem to neviděl.
Zdává se ti to často?
Nezdává. Přehrává mi minulost.
Po zádech mi přeběhl mráz.
Když mamka zabrzdila před branou do Hallya, polekaně jsem nadskočila.
A/N: Tadá! Psaní tohohle mi moc nezabere. Ta povídka mě hrozně baví.
Maitter |
je to všechno fakt super!!! kdy budou další kapitolky?? ;-)