Nevešlo se to tam celý, tak tady je zbytek.
Vala
Hallyo je fajn, uvidíš.
Ne, pokud tam jedeš za Brydem.
Brydem? Brydem Shelsym? Největším cvokem na světě - i když to vlastně není cvok? Proč bys za ním jezdila?
Třeba... protože je to můj brácha?
Au.
Co je?
Ten šutr, cos s ním teď mrskla do vody.
No?
Tak mě napadlo... Kdybych tam byl, pravděpodobně by trefil mě.
Jo, pravděpodobně jo.
Ještě že tam nejsem.
No jo. A... víš... ono to není až tak pravděpodobný, jako je to stoprocentně jistý. Hodila jsem do jezírka poslední balvan, kterej jsem byla schopná unést (čím větší šutrák, tím větší šplouchanec - když se člověk hodně nudí, není to zas tak špatný) a s povzdychem se zvedla z písečného břehu.
Stejně tam nechci, zamumlala jsem.
To přežiješ. Jdeš do hotelu?
"Jo, jdu do hotelu," konec věty plynule přešel v zívnutí. Včera - po tom mým pádu - jsme se ubytovaly v hotelu Parčík a zejtra se vydáme na zbytek cesty. V noci jsem se pár hodin dohadovala s Ním kvůli totálním kravinám (a jeho identitě) a teďka se mi to vrátilo i s úrokama. Našpulila jsem pusu.
"Ne," změnila jsem názor a lehla si do sluncem vyhřátýho písku, ruce za hlavu. Pokrčila jsem nohy. Víčka mi klesala únavou.
Asi už jsem se na to ptala, nakousla jsem.
Na co?
Na tvý jméno.
Jasně, každou minutu.
Tak proč mi ho neřekneš? Takhle si budu pořád myslet, jakej jsem cvok.
Cvok jsem já.
Co když ty jsi já? A já jsem ty?
To je blbost.
To nevíš.
Vážně?
Usmála jsem se a zamžourala na oranžový paprsky zapadajícího slunce, snažící se sem dostat skrz potrhaný mraky. Ať je z mojí hlavy nebo ne, je skvělej kámoš. Dobře se s Ním povídá. Nebo hádá.
Mám takovou... otázku.
Hm. Očividně Ho to přestávalo bavit.
O to nejde. Jsem taky celkem unavenej, kapiš? Včera - a dneska - ses nehádala sama se sebou.
Aha. Tak nic.
Ne, klidně se zeptej. Rozesmála jsem se.
Já to zapomněla, přiznala jsem.
Ticho. Po tváři mi přelítl stín.
Jsi tam? zeptala jsem se s obavama.
Jo, řekl překvapeně. Co se stalo? Jsi v pohodě? Uvolnila jsem se.
Jo, jsem. Tentokrát jsem mlčela já. Vyděsilo mě, co jsem cítila. Mluvila jsem s ním ani ne třetí den a považovala ho pomalu za neodmyslitelnou součást sebe samé. Nebylo chvilky bez hlásku.
Sakra. Asi jsem fakt magor.
Otravuju tě? ozval se zničehonic.
Ne, odvětila jsem udiveně. Nic neřek. Nejspíš Ho to překvapilo ve stejný míře jako mě. Taky to nechápeš?
Ne že by se mi to nelíbilo. Koneckonců je to lepší než - Nedořekl.
Dál nic. Tlak na temeni se rozplynul. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že tam byl.
Prudce jsem se zvedla.
Hej! Jak mám zavolat někoho, koho ani neznám jménem?!
Jsi tam?! Zpanikařila jsem.
Kam zmizel?
Co se stalo?
Leslie
Gorily mi hezky vybalily věci a pečlivě je naskládaly do ozdobnejch mahagonovejch skříní. Překlad: gorily vzaly moje bágly, vysypaly je na moji postel a hodily to do jediný poličky. Potom se uráčily opustit mou komnatu. Protočila jsem panenky a všecko to zase vyházela. Pak jsem sesbírala oblečení a po jednom je skládala a ukládala na police. První a druhý komínek svršky, třetí a čtvrtý spodky, další hromádka spodní prádlo. Následoval zbytek oblečení, kterej jsem tam prostě hodila tak, aby nebyl vidět. Další věci jako mobil, nabíječka atd. jsem položila na polici nejblíž posteli. Z minula jsem se poučila, že chodit na rozcvičku v šatičkách - jako magor - není ten nejlepší nápad, a tak jsem si s sebou sbalila hlavně tepláky, legíny, kraťasy a podobný pohodlnější hadry.
Povzdychla jsem si a zmučeně se posadila na postel. Upřímně - nikdy jsem nikde nebyla tak pečlivá jako tady, jenže na tomhlenstom místě se to vyžaduje a chodí sem kontroly a nebyla by to ostuda, kdyby na ně největší bordel vybafnul z princezninýho apartmá?
Znova jsem si povzdychla. Na nočním stolku jsem uviděla "rozvrh / denní program". Strašně jsem se bála se tý papírový placky dotknout. Sevřel se mi žaludek. Zavřela jsem oči a ruku pomalu natahovala k desce stolku. Ne... Ne... Ne budíček dřív než v půl sedmý...
Sevřela jsem list papíru v ruce a napjatě si ho přitáhla k sobě. Neochotně jsem pootevřela očko.
Denní program:
6:00 budíček
6:01 - 6:30 ranní hygiena
6:31 - 7:00 rozcvička, snídaně
7:01 - 9:30 ranní program
9:31 - 9:45 svačina
9:46 - 11:59 dopolední program
12:00 - 14:00 oběd, polední klid
14:01 - 16:30 odpolední program
16:31 - 16:45 svačina
16:46 - 18:30 odpolední program
18:31 - 19:00 večeře
19:01 - 20:30 večerní program
20:31 - 21:30 večerní hygiena
21:31 - 21:59 volno
22:00 večerka
"Ne!" Hallyané si potrpí na přesný rozvrhy, je to šílený. Budíček v šest?! Večerka v deset?! Ach bože! A mezitím "programy"! Johó, přivítejte magsyoskou princeznu ve vaší příšerně organizovaný armádě, ať se má čím zabavit na celý dva měsíce! Seděla jsem tam, zuřila, zažívala nutkavou touhu někoho zastřelit vzduchovkou - anebo radši něčím účinějším.
Zaklepání na dveře.
"Madam?" hlesl známej ledovej hlas. A sakra. Nutkání vraždit rázem ustalo.
"Ano?" ucedila jsem zvláštně přeskakujícím tónem. "Ehm, dále," dodala jsem nerozhodně. Obezřetně strčil do dveří, a teprve když se otevřely a nic nespadlo dolů na místo, kde by stál, kdyby vstoupil okamžitě, vešel. Tvář mírně popelavýho odstínu.
"Jak to, žes mě ještě nezažaloval, Rylafe?" zeptala jsem se, břicho mě zabolelo od nervozity. Zhluboka se nadechl. Uhýbal pohledem, ruce za zádama. Měla jsem dojem, že se trochu třese.
"To nemůžu, Vaše Výsosti. A navíc bych neměl šanci," zavrčel.
"Něcos přinesl?" nadhodila jsem, tváře mi zahanbeně hořely. Tenkrát ve dvanácti mi to bylo buřt, hlavně že jsem naštvala dozor.
"No," odkašlal si, "tohle," řekl bezvýrazně a z uctivý vzdálenosti mi věcičku na řetízku podával. Váhavě jsem k velkýmu mosaznýmu klíči od hlavní brány vztáhla ruku. Nato jsem ji nechala opět klesnout na peřinu.
"Bude mě akorát tak pokoušet. A ty mě budeš muset tahat zpátky. Upřímně - pro tebe je děs se ke mně jenom přiblížit." Ostře mě sjel pohledem.
"Vážně?" procedil skrze zuby a udělal krok vpřed. Zachvěl se, ale fialkovýma očima pořád visel na mně a necouvl.
Postavila jsem se.
Uskočil, sklopil pohled.
Tohle bude na dlouho.
"Rylafe... mám nápad," nadhodila jsem. Ztuhl. Tiše jsem se zasmála. "Neboj," zakřenila jsem se, "dej mi ten klíč. A řekni Sangillovi, že Její Výsost si přeje, aby ji měl na starost on." Rylaf se na mě podezřívavě podíval a ve zvláštních fialkových očích se mu zablesklo.
"Nevím, jestli-" začal. Přistoupila jsem těsně k němu. Jeho tělo se napjalo.
"Princezna Leslie," zopakovala jsem, "si přeje, aby jejím dozorcem byl Sangill," a opatrně jsem mu vzala klíč z ruky. Měla jsem dokonce dojem, že se mu na chviličku zvedly koutky. Uculila jsem se.
"Nemusíš mi děkovat." Rylaf se zašklebil: "Díky." Otočil se na podpatku a já ho tím pádem uviděla zezadu. Pohled jsem upírala na temeno jeho hlavy. Měl tam polštářek z obvazu a na něm červenohnědej flíček - krev. Kdybych se mu bejvala pozorněji podívala na čelo, uviděla bych průhlednou lepící pásku, určenou k těmto účelům.
"Cos to prováděl?" ptala jsem se zavřenejch dveří. Rylaf není zrovna ten typ chlapa, co je věčně zapletenej do ňáký rvačky.
Uf. Ale co teda proved?
