Další kapitola! Užijte si ji! Ehm... ... někdo...? A víte co? Všechny kapitoly věnuju Ewion!
Protože její hlášky jsou perfektní, téměř dokonalé... Ale nedovolila jsem si je použít v povídce.
Hláška: "Žiješ nebo to jenom předstíráš?"
2) Vítejte v Hallyu! / Co takhle se rozloučit?!
Leslie
Povzdechla jsem si.
"Není to moje vina," odporovala jsem paličatě. "Kdyby ses mi - aspoň jednou denně - trochu věnoval... Dopadlo by to úplně jinak." Papá po mně šlehnul ošklivým pohledem.
"Co já mám s tebou dělat!" zvolal. "Máš skvělou chůvu! Popravdě - mělas jich už spoustu, jenže žádná s tebou nevydržela ani půl roku!"
"Ricy tu byla skoro tři roky!" namítla jsem.
"Ricy je výjimka," odsekl táta. "Taky máš přece hromadu přátel, tak proč pořád otravuješ jenom mě?" Přátel?! Jediný, co na zámku bydlí, jsou Upovídaná Kay a Běhavka Syas.
"Těma kamarádama myslíš Kaylu, která je němá, nebo Syase, kterýmu chybí noha a je mu pět?!" zasyčela jsem a čekala, kdy mi z očí vystřelí blesky. On je po mně metá denodenně, tak snad můžu taky, ne?
"Nestěžuj si!"
"Mamka se mnou byla pořád, ty seš věčně s tou slizkou Synsovou!" zaječela jsem, do očí mi vhrkly slzy, ale před ním jsem nechtěla ukázat jakýkoli slabošství, a tak jsem se k němu jednoduše otočila zády.
"Opovaž se znovu urazit Meltu a uvidíš!" zaječel. "Jestli si myslíš," vrčel nevraživě, "že se z toho Hallya nějak vykroutíš, tak na to zapomeň. Pojedeš tam. A uvažuju o tom, nechat tě tam o pár týdnů déle. Oni se tam o tebe postarají."
"Ne!" rozkřičela jsem se. "Ne, ne, ne, ne!" Vyběhla jsem z obejváku do vstupního sálu, vyklopýtala po schodech nahoru do prvního patra, chvilku se orientovala v dlouhé chodbě a konečně zapadla do svýho pokoje, kterej jsem zamkla na dva západy. Víc to nešlo. Svalila jsem se na postel, zadržovala pláč a tupě civěla na zeď. Nemůže pochopit, z jakýho důvodu se tak hrozně nechci vrátit do Hallya. Vcelku to bylo fajn. Až na... vedoucího mýho oddílu.
Svlíkla jsem si triko, vzala do ruky menší zrcátko a postavila se zády k dvoumetrovýmu zrcadlu. V tom menším jsem mohla zezadu vidět svůj odraz ve větším zrcadle. Po zádech se mi křížem krážem táhly dlouhé, vystouplé, bílé jizvy. Pár jich bylo k vidění i na stehnech, pokud jsem si vzala krátkou sukni či šortky. Teď už to dávno nebolelo, jen ta myšlenka...
Otřásla jsem se.
To neni normální, když se bičujou kadeti, ne? Nemohla jsem to ale nikomu říct... Zabil by mě...
Polkla jsem, odhodila zrcátko a přetáhla si přes hlavu tmavě zelenej svetr. Už mi nebylo do pláče. Já skoro nikdy nebrečím. Stejnak to k ničemu není.
"Leslie!" zavolal na mě táta zezdola. Stáhla jsem rty do úzký čárky a vražedně pohlédla na dveře. "Leslie, přišla paní ministryně, běž ji přivítat!" rozkázal, jako by se před chvílí nic nestalo. Tomu jde nejlíp. Předstírat klid. Možná proto je král. A hluboce toho lituju.
"TRHNI SI NOHOU, KRÁLOVSKÁ VYKOPÁVKO!" chtělo se mi zařvat. To bych si to pěkně zavařila.
"Jo, hned jsem tam!" křikla jsem a další minutu posedávala na posteli. Pak jsem se líně zvedla a doloudala se ke dveřím. Strašně dlouho jsem se potýkala s klíčem. Na schodech by mě předběhl snad i náš pes (nikdy neběhá, a jak se zvedne, nekouká z toho nic dobrýho). Vstupní sál mi připadal strááášně dlouhej.
Velký pokovaný dveře z masivního dřeva starý přibližně stejně s touhle planetou hrozily zřícením se na mě. Ignorovala jsem to - nic novýho - a tak neochotně, jak to jde, jsem otevřela.
"Vítejte-"
"Leslie!" vyjekla nadšeně, zářila jako zelený sluníčko. Abych vysvětlila to "zelený": ona má vždycky takovej divnej nazelenalej odstín. Taky má vyblitě hnědý oči, ne moje oříškový, nos dlouhej a špičatej, do všeho ho strká, a vousy. Jo. Hnusný černý chlupy nad horním rtem. Co na ní táta proboha vidí?!
Ta čarodějnice (soráč všem čarodějnicím, jste nádherný) se na mě vrhla s úmyslem obejmout mě. Zavřela jsem oči a zadržela dech. Dobře jsem věděla, že zadržovat dech je důležitý, obzvlášť v jejím případě. Nikomu bych nepřála ten puch cítit. Nejhorší na tom bylo nevědět, kam táta zahrabal plynový masky.
Potom, co mně rozlámala přinejmenším všechny žebra, se mě začala vyptávat na všechno možný. Vyslechla jsem první dotaz a hned se přisypaly další. Takže jsem prostě mlčela a netvářila se trpitelsky, otráveně, zoufale, zmučeně, kysele či jedovatě. Což byl na mě fakt výkon.
Ach jo. Bejt královskýho rodu je taková potupa...
Vala
"Tak jsme v polovině," prohlásila mamka a zaparkovala na velkým parkovišti v Garylonu. Garylon je menší město před hranicema oddělujícíma Klonn, odkud jedem a kde jsem se narodila, a Awarhe - tam je Hallyo, hlavní město Awarhu.
"Jasně, skvělý," odtušila jsem a protáhla se rozvrzanýma, neotevíratelnýma dveřma našeho nenápadnýho, zářivě tyrkysovýho auta. Musíme jezdit takovou kraksnou? Máme velkej barák a letní sídlo a dost peněz, ale koupit si pořádně rychlý a elegantnější auto je zhola nemožný. (Můj názor, sestavenej na základě máminejch výmluvnejch argumentů.)
Nedivím se ti. Ten vůz je příšernej.
VYPADNI! Tímhle způsobem jsem na Něj řvala už... ňákou dobu. Dostal i svý jméno - On s velkým Ó.
Nechápu tě, podotkl zamyšleně.
JÁ TEBE TAKY NE! Proč mi to děláš, hm?!
"Valo, přestaň být naštvaná, i když nevím, kvůli čemu bys měla být (pokud tě pořád neštve to Hallyo), a pojď mi pomoct s Laylou, neunesu ji," houkla na mě mamka. Moje rozčilení s ní ani s cestou Hallya nemělo společnýho absolutně nic. A návštěva Brydea mi od jistýho momentu v mým životě byla ukradená.
Jo, je evidentní, kdo tě vlastně štve. Počkej, teď jsem to zapomněl. ... Aha - já!
Varuju tě...
Nemůžeš mě vyhnat. Není jak.
Já na to přijdu.
Jó?
Tím si buď jistej.
Vzala jsem svoji malou sestřičku, doteď spící na zadním sedadle, do náruče a přibouchla dveře. Je jí sice pět a půl a je velká a tak. Jenomže nedokáže chodit - nohy ji neunesou, neposlouchají. Chudáček můj malej.
"Laylo, vstáváme, jdeme za velkým šíleným bráškou," zašeptala jsem jí do ouška. Probrala se a zářivě se na mě usmála tím svým šibalským úsměvem. Malý zoubky se jí bíle zablejskly. Ona byla génius - rozuměla všemu, všemu, co jsem jí kdy řekla, dokonce i ironii.
"Valo, pojď sem s ní, dáš ji do vozíku." Poslušně jsem s Lee - tak říkám Layle - přiklusala ke kufru, z nějž se mamka pokoušela vydolovat skládací kolečkovej vozík. Jednou rukou jsem jí pomohla ho složit a položila do něj sestřičku. Lee se neustále uculovala. Mrkly jsme na sebe - znamení.
"Tři..."
"Dfa...," pokračovala Lee. Měla takovej ten jemnej moetušskej přízvuk, protože její chůva pocházela z jihu, z Moetonie, a ségru jím nakazila.
"Jedna..." Odrazila jsem se ke skoku, Lee popleskala pneumatiky svýho vozíku, jako by to byli koně, a rozjela se. Abyste věděli, na to, že jí neni ani šest a je celkem malá, má zatraceně velkou sílu v rukou - takže zatímco já jsem vyskočila, udělala salto a běžela dál, ona se držela těsně za mnou. Rozesmála jsem se, zrychlila a ohlédla se. Lee se soustředila na cestu, kudy by mohla projet nejjednodušejc.
Zastav! Prudce jsem zabrzdila, překotila se dozadu a narazila si záda a lokty. Předloktí jsem si odřela, děsně to pálilo.
Proč?! Proč mě nenecháš normálně žít?! zaúpěla jsem. Co jsem ti udělala?
Podívej se před sebe. Nechápu, z jakýho důvodu jsem Ho poslechla.
Podívej se před sebe. Nechápu, z jakýho důvodu jsem Ho poslechla.
"Ohoou," vydechla jsem zděšeně. Stačilo pár kroků a ležela bych ve vlastním hrobu. Rozkopaný ulice - teoreticky jsem to měla čekat.
"Valo!" kvílela mamka, trvalo jí, než se ke mně dostala, a dokázala přitom eště zakopnout o Leein vozík. "Jsi v pořádku, není ti nic?"
On mi pomoh.
Varoval mě.
Pomoh mi.
Má mi přece ze života dělat peklo... No, mrtvýmu člověku těžko uděláte ze života peklo. Třeba mně pomoh jen a pouze z tohoto důvodu.
Kdo sakra seš? sténala jsem. Ze zoufalství jsem se svalila na prašnou zem parkoviště.
Leslie
No jó, to potěší, takovej uvítací výbor (tj. asi patnáct lidí před váma, který vám v jednom kuse zírají do ksichtu, a dvacet tisíc kolem, v rukách foťáky, prsty na spouštích - a ty byli prostě zvědavý na návštěvu povedený královský dcerušky. Chápejte, čekali, kdy zas něco provedu), jenom kdyby se na mě všeci nedívali tak vražedně. Možná představovali příčinu toho, že se mnou táta nechtěl jet. Místo sebe poslal dvě gorily, který teďka civěly na západ slunce. Ne že bych o něj stála. O toho snobsky tupýho otce. Pardon, chtěla jsem říct královsky natvrdlýho. Jedno lepší než druhý, co?
"Konlaya," pozdravila jsem zvesela a v duchu odpočítávala, kolik vteřin mezi nima budu muset přetrpět, než se na dva měsíce zamknu v luxusním apartmá ve sklepení. Luxusní apartmá ve věži jsem totiž zdemolovala dávno před čtyřma rokama. (Ona "nehoda", co o ní po telefonu mluvil táta. Hrozně se za mě stydí - a dobře mu tak, když o mě nikdy ani pohledem nezavadí.) Kdo by to byl řek, že už jsou to čtyři roky, co jsem tu byla mučená naposled?
"Konlaya, Vaše Výsosti," odvětili sborově, mladý muž v čele nejledovějc. Prohlídla jsem si ho pozorněji.
"Á, Rylafe!" vzpomněla jsem si na svého dozorce. Na toho se nedalo zapomenout. Takhle - on na mě zcela jistě nikdy nezapomene. Polkl a zatvářil se, jako by chtěl v co nejkratší době vypadnout. A přísahala bych, že by zdrhnul sakra rychle.
"Dovedeš svou princeznu a paní do jejího apartmá?" zavrkala jsem afektovaně. Před čtyřma rokama ale byla větší zábava si z něho utahovat, reagoval mnohem podrážděněji a nesnažil se to skrýt. Že by se začal otužovat vůči mým výpadům? Budu muset vymyslet něco zákeřnějšího.
†††
Rylaf je vysokej a svalnatej, přesto ne štíhlej - ale hubenej. Je na svou mohutnou vyzáblou postavu překvapivě mrštnej, a to člověka jako já pěkně naštve. Ještě víc mě ale štve, že Rylaf má bledě fialový oči, že je nádhernej, že má bílý vlasy, že je mu asi dvacet dva, že mně je šestnáct a že s ním nemůžu nic mít. Částečně kvůli "cti" a "etiketě" a bůhví co ještě se mi to papá snažil vtlouct do hlavy, na což jsem však zvysoka kašlala, ale hlavní důvod byl ten, že... jsem Rylafovi tak trochu totálně podělala život. A asi mi za to nebyl zrovna vděčnej.
