Mors morsalis... na Blog.cz

Co k tomu říct? Celkem komedie, hrozně mě baví to psát... Neodehrává se to na Zemi.

Zora zvedla ruku ověšenou miryádou mohutnejch prstenů a ještě mohutnějších náramků, jež kovově zacinkaly. Baví tě to hodně?
"Ano, Zoro?" vybídla ji učitelka unaveně. Dneska vypadala nějak sklesle. Ehm, sklesleji než obvykle. Taky by vás naprosto zdecimovala zvláštní třída pro nadprůměrný žáky plná mládeže v pubertě, přičemž dívčí část tvořila jen jejích deset procent. Zbytek - těch osmnáct (snad) lidskejch bytostí - byla jakási individua přibližně mužskýho pohlaví. Obzvlášť u Willise jste si nemohli bejt jistý, ale nikdo se neodvažoval si to ověřit. Spíš, když na to teď pomyslím, se vám udělá šoufl.
"Potřebuji nutně na WC," prohlásila ta zrzka, Zora Dycksová. Proč jsem musela bejt ve třídě zrovna s ní? Dokonce ani mamka to nechápe! A co že je na Zoře nadprůměrný? (Kromě počtu náramků na rukou, nohou a bůhví kde ještě?) Učitelka si povzdechla. Ne že by nebyla dávno zvyklá, naopak. Bez notoricky známejch Zořinejch pochůzek po celý škole jako by ten den nebyl úplnej.
"Běž," hlesla otráveně, rozeznat se však dal i onen zoufalej podtón, a dopadlo to tak, že třída zmlkla a začala dávat pozor. To se nestávalo moc často a učitelka na chvilku ztratila řeč. Opravdu ji to šokovalo. Všechny pohledy studentů - s výjimkou mý maličkosti -, očekávajících... no, oni sami taky nevěděli co vlastně (možná výklad o čemsi, co probírali...?) - se upíraly na ni. Zora mezitím zmizela kdesi na chodbě. Zajímalo by mě, co tam pokaždý dělala. Na záchod nechodila, to jsem věděla s určitostí. Pokud neměla něco s močovým měchýřem.
Ucítila jsem tlak na spáncích.
Schází se s Coleasem. Nadskočila jsem a málem vykřikla. Co to bylo?
He?!
Nešil, to jsem já, zaznělo mi v hlavě. Nedokázala jsem určit, odkud hlas pochází ani komu patří. Jako by se mi v hlavě odrážel natolik hlasitě a tolikrát, že jsem měla dojem, že každou chvíli omdlím. Hlava mi třeštila.
Já? Kdo já? Co to má být? nechápala jsem.
No přece JÁ! zaburácel hlas vítězoslavně. Zkřivila jsem obličej bolestí a odolala nutkání chytit se za kebuli nebo vydrápat si oči.
"Ehm..." zachraplala vyučující paní Berrewová a v tu chvíli se rozřinčel zvonek. Osvobození? Jak pro koho. "Za domácí úkol si přečtěte cvičení čtyři na straně šedesát tři!" křikla ještě na žáky, snažící se dostat co nejrychlejc z učebny. "Pak se vás na to budu ptát." Neva, celou učebnici jsem přečetla na začátku roku. Počkat - a co dělám teda v prváku, když učivo znám líp jak učitelé?
"No jasně!" poznamenal někdo, další se uchechtli a místnost byla rázem prázdná.
Skoro.
"Valo, co tu ještě děláš, neměla bys být na biologii?" zeptala se mě Berrewová a působila vážně strhaně. Chudáku, dáváme vám zabrat.
"No... měla. Znáte ale můj názor a vztah k biologii, paní učitelko," odvětila jsem zamračeně a prstem bezděčně přejížděla po stránce sešitu, hustě popsaným poznámkama. Titul šprtky jsem si podle Cederica zasloužila. Ha, ha.
"Valo," usmála se na mě. "Nemůžeš vynechávat hodiny jen proto, že tě ty předměty nebaví." Hm, to je mi novinka.
"Ano, já vím, žádnou jsem přece nevynechala," ucedila jsem trošku uraženě a hodila Klonnštinu do tmavě zelený kabely.
Jo, šly mi všechny tři jazyky - Klonnština, Moetuština i Awarhština - a fyzika a takovýhle věci, co ostatním většinou dělají problémy, možná ale, kdyby se třeba jenom jednou podívali do tý pitomý knížky s ohnutýma rohama a ohmatanýma stránkama, uměli by zas o kousek víc. Já se do toho koukat nemusím, no jo, jenže jakej mají oni důvod k tomu, aby lidem jako já říkali šprti?!
"Zatím, Valo. Víme, čeho jsi schopná." Ten škleb si laskavě můžete odpustit. A mám dotaz, můžu vás praštit?
"Přeju vám pěkný den, paní učitelko," sykla jsem a vystřelila z učebny. Mimochodem - víte, jak strašně otravná je každá chvíle, kdy musíte mluvit spisovně a dávat si pozor na to, co vám vyletí z pusy?
Panebože, proč já!

Leslie

Jasně, jasně, jasně, bla, bla, bla, jen si klidně mluv dál, mně je to přece úplně jedno.
ZAVĚS TEN ZATRACENEJ HOVOR S MINISTRYNÍ ŠKOLSTVÍ A VĚNUJ SE SVÝ JEDINÝ DCEŘI!
"Hej..."
"Ano a na Vánoce by to šlo taky, jen ji musíme přinutit-"
"Hej, tati!" Přikryl mikrofon dlaní a celkem nas...štvaně se ke mně otočil.
"Leslie, ty nevidíš, že telefonuju?" vyštěkl.
"Jasně, se svojí životní láskou, jo, já to vidim, představ si," zasyčela jsem. "Hele a víš, že máš dceru, nebo si celou dobu myslíš, že je to iluze?!"
"Leslie, přetaň být drzá a buď zticha!" okřikl mě a opět se rozhodl věnovat se radši Meltě Synsové. Nána jedna, i táta je chytřejší, a to je co říct. Chytřejší - v jak kterým oboru. Nabalování ministryní sem nepatří.
"Leslie, buď zticha," pitvořila jsem se a zakoulela očima. Tatínku, právě jsi mě naštval a budou následovat zasloužené sankce. A nezapomeň - jsem v právu! Tiše jsem se vytratila z jídelny o rozloze bytu 4 + 1, schválně zakopla o nádhernou starožitnou skleněnou vázu a shodila ji. Bum, bác, třísk, prásk.
Upst.
Já to uklízet nebudu, Vaše Výsosti.

Možná jsem to trošičku přehnala. Ale jenom malinko!
"Celej rok?!" vyjekla jsem. "CELEJ ROK DOMÁCÍHO VĚZENÍ?!! Za blbou vázu?!"
"Ta váza stála víc než všechno v tvém pokoji!" řval táta. OK. Víc než všechno v mým pokoji? Ty bláho. Less, to jsi přehnala. A fest. Ale stejně. Celej rok, tři sta šedesát pět dní?! Nechtěla jsem si ani tipovat, kolik je to hodin! Děs běs. Ale přece jsem neprovedla zas tak hroznou věc, vždyť taková jsem odmalička. Už by si na to mohli zvyknout, jsou to přece můj rodič, sluhové a služky. A kuchař, ten by si taky moh začít zvykat. Nemá mě ale rád. A říká o mně: "Je to ďábel, ďábel v podobě krásné dívky." (Zda-li pak to nebude tím, že jsem mu ve dvou letech vylila svou porci vařící polívky na hlavu?) Tu krásnou dívku bych brala. Měla jsem hnědý oči a zrzavý vlasy, byla jsem štíhlá a poměrně vysoká - prostě jak má příslušnice královskýho rodu Magsyoů vypadat. Ale ďábel? Nevadilo mi to, jen mě zaskočilo, co si o mě králův kuchař myslí.
"... kdyby ses aspoň trochu snažila vyjít mi vstříc..." blábolil otec bez přestání. Kéž by tu byla maminka. Ne, ona si klidně odjede k sousedovi, králi Beystovi, a vezme si ho jenom proto, aby nemusela snášet mýho tátu. Ona je tak geniální a krásná - táta vždycky hrozně nešťastným, zklamaným hlasem říká, že jsem jí podobná. Za to jsem byla odjakživa ráda - jemu se člověk fakt bojí podobat. Někteří se táty dokonce štítí a - eh - nedivím se jim.
"Leslie, poslouchej mě!" zaječel. "Mohla bys projevovat alespoň trochu úcty ke svému otci a nebýt tak bezohledná, neničit všechno, co se ti připlete pod nohy..." Bla bla bla.
Už jsem zmínila, jakej je náš král idiot?
Zazvonil telefon.
"Hmmmm..." bručel do něj táta a postupně začínal zářit jako malý děcko. "Ano. Ano. Samozřejmě, bude slušná. Ne, rozhodně. To nebyl Leslií zapříčeněný incident, ale nehoda. Ona za to nemohla, chápete? Ano. Ano! Výborně, nashle." Podíval se na mě s nebezpečně zlomyslným úsměvem a má tvář se rozhodla zhasnout tak rychle, jako když sfouknete svíčku.
"Co?" pípla jsem přiškrceně. Ne Hallyo, ne Hallyo, prosím, hlavně ne Hallyo.
"Pojedeš do Hallya," prohlásil táta vítězně.
"Ne!" vydechla jsem a oči mi málem vypadly z důlků.
"Ano!"
"To mi nemůžeš udělat! Tatínku, ne!"
"Dva měsíce v Hallyu nebo roční domácí vězení, vyber si." A s tímhle se sebral a odešel vedle.
"Neee..." ječela jsem neslyšně. Dva měsíce v mučírně! Nebo roční domácí vězení?
Au... au...
AU!

Vala

Už je to tak. Pojedu do Hallya za Brydem. Celkem dobrá zpráva. Hallyo je v poho - pokud tam nejedete za Brydem. To je totiž - jakýmsi nedopatřením - můj bratr. Ach bože.
"Mami," pronesla jsem důrazně. "Bryde nás tam nechce. Ani mu nechybíme. Minule ti to přece říkal. Tak proč...?"
"Je to tvůj bratr, Valo. A sluší se to."
Poslouchej ji, je chytrá. Au, to byla moje hlava, tupoune!
Co zas?! Vyštěkla jsem v duchu, neměla jsem tušení, jestli mě ten magor slyší, ať je to kdokoli.
"Jsme koneckonců slušná rodina a měli bychom se podle toho chovat. Ty do naší rodiny rozhodně patříš, a tak to platí i pro tebe," mile se usmála; proč mi to připadalo tak děsně afektovaný, hraný, jako by to ani nebyla pravda? V poslední době mě v jednom kuse ujišťujou, že patřím do rodiny. Jsem jejich dcera. Jak bych do ní mohla nepatřit?
Jednoduše, Diligoa. Ale oni ti to neřeknou. Civěla jsem na mamku s otevřenou pusou a s očima dokořán otevřenýma.
"Cože?!" zděsila jsem se. Cože?! zaječela jsem v duchu. Co to plácáš? Co seš zač? A neříkej mi Diligoa, nejsem tvoje láska! Nevím, kdo jsi a co chceš, možná jsi jen výplod mojí fantazie! Ale radím ti: zmiz a nelez mi do hlavy, pekelně to bolí!
Ach tak. Ten hlas zněl najednou tiše, příjemně (trochu ustaraně - divný) a velice mužsky. Nějakej mladík, co si ze mě střílí. Jenže ani tohle zjištění mi nepomohlo určit, kdo přesně to je.
Proč jsi to neřekla dřív?
"Prosím, Valo?" Mamka si mě podezřívavě a starostlivě prohlížela. "Jsi v pořádku?" Okamžitě jsem zadrmolila něco ve smyslu "na chvilku si lehnu a bude to dobrý" a jak střelená pádila do svýho pokoje. Panebože, jsem cvok! Slyším hlasy! Matko Smrti, pomoz mi!
Svalila jsem se na postel a vyjeveně zírala do stropu, vymalovanýmu depresivní bílou barvou. Ta fakt povzbudí. Nějaká sytá rudá, fialová nebo zelená by nebyla?
Cítila jsem se po dlouhý době hrozně špatně. Žaludek se mi kroutil, svíjel a šimralo mě v něm, jak kdyby se tam zabydlelo hejno brouků. Odporná představa. Urputně jsem se soustředila na jedinou myšlenku: ať už neslyším žádnej hlas jenom tak v hlavě. Zapomněla jsem na Brydea a Hallyo, na mamku, která nejspíš dole balila věci, na to, že nejspíš nejsem její dcera, i když jsem tomu ani za mák nevěřila, což nedává smysl, i na všecko ostatní, co se dělo kolem mě. Nevnímala jsem nic krom toho hloupýho přání a svýho zatajenýho dechu, jak jsem čekala, kdy se hlásek šílenství opět ozve. Byla jsem nezvykle rozrušená, zmatená, nervózní a - zahanbeně dodávám - i vyděšená. Malilinko.
Zatímco minuty plynuly, jedna po druhý, neuvěřitelně se vlekly, zahlídla jsem vedle sebe na zdi černýho brouka velkýho asi tři centimetry. Teď teprv jsem se vyděsila k smrti, nějakej úchylnej hlas byl oproti tomu slabej čajíček. Vyjekla jsem, drapla z nočního stolku po nějaký knížce a připlácla ji na stěnu. Křup. Znechuceně jsem se odtáhla a knihu nechala spadnout na postel. Učebnice dějáku. Super, a to bez kapky ironie. Ten žlutej sliz, co vytekl z nechutnýho rozmáčknutýho brouka, přesně vystihoval úroveň předmětu.
Brouci jsou fajn.
DRŽ HUBU!